ECLI:CZ:US:2000:1.US.252.2000
sp. zn. I. ÚS 252/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 1 To 112/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 7. 1. 2000, sp. zn. Nt 185/99, rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby stěžovatele (obviněného) do 21. 6. 2000.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že stěžovatel byl vzat do vazby z důvodu podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu a že vazba se započítává ode dne 18. 2. 1999. Vazební důvody prý však trvaly i nadále, neboť v průběhu vyšetřování byly provedeny výslechy asi 2000 svědků, byla realizována dožádání o právní pomoc do Švýcarska a Rakouska a dosavadní výsledky vyšetřování odůvodňují závěr o trestné činnosti stěžovatele. Rovněž bylo údajně zjištěno, že je nutno provést výslechy dalších asi 100 osob, u nichž jsou známa pouze osobní data a bylo proto zapotřebí teprve zjistit jejich pobyt.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Okresního soudu v Jeseníku zamítl.
Krajský soud konstatoval, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §147 odst. 1 trestního zákona, pro trestný čin neplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení podle ustanovení §148b odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Původní lhůta trvání vazby byla prodloužena do 21. 1. 2000, nicméně v této lhůtě se prý jako svědky nepodařilo vyslechnout více než 100 osob, "byť byly provedeny výslechy 2000 osob", takže k průtahům v činnosti orgánů činných v trestním řízení nedošlo. Nebyla totiž ještě zcela realizována ani dožádání o právní pomoc do Švýcarska a Rakouska a na výsledku těchto dožádání závisí také vyhotovení příslušného znaleckého posudku.
Další trvání citovaných vazebních důvodů spatřoval krajský soud především v tom, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, který má trvalé bydliště a společenské zázemí mimo území České republiky. Tato skutečnost společně s hrozícím vysokým trestem vzbuzuje důvodnou obavu z toho, že by se stěžovatel po propuštění na svobodu mohl skrývat či odjet do ciziny, aby se vyhnul dalšímu trestnímu stíhání a trestu, který mu hrozí; trvá proto tzv. útěkový vazební důvod podle ust. §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Stěžovatel byl dále velmi blízkým spolupracovníkem spoluobviněného R. M. ve sdružení A. který v něm měl dominantní postavení - takže prý lze důvodně usuzovat, že mu byly známy i nežádoucí praktiky vůči některým členům tohoto sdružení; tím byl dán rovněž tzv. koluzní vazební důvod, jelikož stěžovatel by prý mohl působit na dosud nevyslechnuté svědky a jinak mařit objasňování skutečností důležitých pro trestní stíhání. Tzv. předstižný vazební důvod spatřoval krajský soud na straně stěžovatele v tom, že týž se měl předmětných trestných činů "dopouštět s pohrůžkou zištnosti", přičemž sdružení A. vyvíjelo a vyvíjí rozsáhlou činnost, stěžovatel byl aktivním členem jeho vedení a hrozila proto obava, že po propuštění na svobodu bude v trestné činnosti pokračovat.
V záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména namítá, že jím krajský soud porušil čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jeho protiústavnost spatřuje stěžovatel především v tom, že není řádně odůvodněno a že krajský soud shledal správným citované usnesení Okresního soudu v Jeseníku, které rovněž řádné odůvodnění neobsahovalo. Z hlediska koluzního vazebního důvodu v napadeném usnesení údajně absentují konkrétní důvody, svědčící pro objektivní existenci koluze, jimiž prý nemůže být pouhá skutečnost, že dosud nebyli vyslechnuti všichni svědci, že nebylo realizováno dožádání ze zahraničí a že není hotov znalecký posudek. Nebyl tak respektován princip, podle něhož při střetu mezi zájmem na osobní svobodě jednotlivce a společenským zájmem na objasnění trestné činnosti má přednost zájem na osobní svobodě. Stěžovatel dále namítá, že doba jeho vazebního stíhání porušuje zásadu řádného zákonného procesu co do jeho efektivnosti, jestliže vyšetřovatel považuje za nutné vyslechnout všechny osoby, více či méně zainteresované na činnosti sdružení A., přičemž jejich výslech údajně do trestního řízení nemůže vnést nové skutečnosti a jedná se proto o jeho samoúčelnou činnost. Stěžovatel také zpochybňuje svědeckou výpověď R. K., podle něhož byly vůči některým členům sdružení prováděny "nežádoucí praktiky". Rovněž důvody tzv. útěkové vazby považuje stěžovatel za toliko hypotetické a jeho zadržení na česko-slovenských hranicích prý nebylo zadržením na útěku, jelikož se pravidelně vracel za prací do České republiky. Důvody tzv. předstižné vazby prý rovněž nejsou dány, neboť stěžovatel již od května 1998 činnost sdružení A. neovlivňoval a v době svého zadržení pro ně zařizoval pouze dodávky didaktické techniky.
Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušeno.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, a tím zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jím nejsou porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že Krajský soud v Ostravě napadené usnesení řádně neodůvodnil a že existenci předmětných vazebních důvodů náležitě nekonkretizoval. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že podstata argumentace v ústavní stížnosti se do značné míry překrývá s odůvodněním stížnosti proti rozhodnutí o prodloužení lhůty trvání vazby stěžovatele ze dne 15. 1. 2000 (č.l. předmětného soudního spisu 22 a násl.), s nímž se Krajský soud v Ostravě v napadeném usnesení náležitým způsobem vypořádal. Ústavní soud, jehož úkolem není dozírat nad zákonností postupu obecných soudů, nýbrž pouze chránit ústavnost, nemá důvod přehodnocovat a případně rušit takové rozhodnutí obecného soudu, jestliže ústavní stížnost (proti němu podaná) v podstatě pouze opakuje argumentaci, uplatněnou již v řízení před obecným soudem, jíž se obecný soud řádně zabýval. Je tedy zřejmé, že stěžovatel se v řízení o ústavní stížnosti v podstatě domáhá toliko přehodnocování skutkových a právních závěrů obecného soudu, což - jak vyplývá z výše uvedeného - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
V souzené věci Ústavní soud shledal, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě je odůvodněno řádně. Krajský soud se v něm totiž náležitě a konkrétně vypořádal s existencí všech tří vazebních důvodů, přičemž také konstatoval že v předmětném trestním řízení -s ohledem na jeho obtížnost - nedochází k neodůvodněným průtahům. Existenci tzv. útěkového vazebního důvodu přitom krajský soud nespatřoval pouze v příslušné trestní sazbě, nýbrž též v tom, že se jedná o cizince bez hlubšího zázemí a trvalého pobytu v České republice. Koluzní vazební důvod vyplývá podle názoru krajského soudu především z blíže specifikovaného významného postavení stěžovatele ve sdružení A. (což obecný soud přesvědčivě rozvedl) a předstižný vazební důvod je dán tím, že sdružení A. vyvíjelo a vyvíjí rozsáhlou činnost a stěžovatel jako aktivní člen jejího vedení by po propuštění na svobodu mohl v trestné činnosti pokračovat.
Protože Ústavní soud v souzené věci neshledal již zmíněný extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a mezi právními závěry z něho vyvozenými, který by teprve nasvědčoval protiústavnosti napadeného usnesení, neboť napadené usnesení krajského soudu existenci jednotlivých vazebních důvodů náležitě a dostatečně konkrétně odůvodnilo, nezbylo mu než konstatovat, že ústavní stížnost je z ústavně právního hlediska návrhem zjevně neopodstatněným.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění, pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 9. 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu