ECLI:CZ:US:2000:1.US.277.99
sp. zn. I. ÚS 277/99
Usnesení
I. ÚS 277/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek M. K., Z. P., a V. K., zastoupených advokátem JUDr. M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 1999, sp. zn. 29 Ca 4/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky ve své včas podané ústavní stížnosti uvedly, že uplatnily v zákonné lhůtě nárok na vydání nemovitostí v k. ú. R. a k. ú. K. podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky, související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon). Jejich nárok byl shledán Okresním úřadem v Prostějově - pozemkovým úřadem (dále jen "pozemkový úřad"), nepodloženým a dne 24. 11. 1993, č. j. PÚ 4146/92/93-To-999, bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi předmětných nárokovaných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí podaly stěžovatelky opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud shora napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti namítaly, že postupem soudu došlo k porušení jejich základních práv a svobod. Konkrétně vyslovily názor, že jim nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana jejich práv zaručených Listinou základních práv a svobod, a to zejména dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1. Měly za to, že soud rozhodoval v rozporu s ustanovením §3 odst. 4 správního řádu a zároveň, dle jejich mínění, v rozporu s právní úpravou soud aplikoval některé rozhodné právní instituty. Porušení správního řádu spatřují stěžovatelky v okolnosti, že odůvodnění rozsudku krajského soudu vychází z pouhých domněnek. V této souvislosti poukázaly stěžovatelky v rámci soudního řízení i na údajně nezákonný postup pozemkového úřadu, který stěžovatelky vyzval, aby úkon, jímž svůj nárok uplatnily, vzaly zpět. Krom výše uvedeného stěžovatelky namítaly, že některými rozhodnými skutečnostmi se soud vůbec nezabýval.
Další argumentace stěžovatelek proti napadenému rozsudku směřovala v údajné zužující pojetí ze strany soudu u oprávněné osoby podle restitučního zákona. Stěžovatelky vyslovily názor, že jejich postavení oprávněných osob se odvozuje od občana, který ztratil majetek podle dekretu č. 12/1945, nikoliv tedy nutně od toho, kdo byl v konfiskačním dekretu uveden. Uvedly, že majetek byl fakticky zkonfiskován až po smrti L.a H.a staršího (dále jen "původní vlastník"), a tedy byly to jeho děti, které pozbyly majetek na základě konfiskačního dekretu. Stěžovatelky dále poukazovaly na okolnost, že ke konfiskaci majetku, která měla být realizována na základě rozhodnutí ONV v Litovli, č. j. 3339-VIII-20-46, platně nemohlo dle jejich názoru dojít, neboť uvedené rozhodnutí nenabylo právní moci, když byl proti němu podán opravný prostředek, o kterém příslušný orgán, tj. ZNV v Brně, rozhodl až po smrti původního vlastníka.
Ústavní soud na základě předložených listinných materiálů a po zvážení skutkového i právního stavu v předmětné věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelek je zjevně neopodstatněná.
V dané věci je nutno uvést, že o opravném prostředku stěžovatelek ze dne 28. 12. 1993, doplněném podáním ze dne 17. 1. 1994, Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 24. 1. 1994, č. j. 29 Ca 4/94-9, které nabylo právní moci dne 12. 2. 1994. Krajský soud rozhodl tak, že tento opravný prostředek odmítl dle ust. §250p občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aniž by se věcí zabýval meritorně. Toto pravomocné rozhodnutí bylo napadeno stěžovatelkami ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 57/94, návrhu stěžovatelek vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 25. 11. 1996, č. j. 29 Ca 4/94-55, stěžovatelkami napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Rovněž tento rozsudek napadly stěžovatelky ústavní stížností, které Ústavní soud vyhověl a svým nálezem ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 1996, č. j. 29 Ca 4/94-55, zrušil s odůvodněním, že v souzené věci došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelek zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že nemohly vyjádřit své stanovisko k projednávané věci, neboť soud rozhodoval bez nařízení jednání, aniž by byla splněna podmínka ustanovení §250f o. s. ř., tj. že by šlo o jednoduchý případ.
Krajský soud v Brně poté nařídil jednání, přičemž dospěl k závěru, že opravný prostředek stěžovatelek není důvodný. Opravným prostředkem stěžovatelek je napadeno rozhodnutí pozemkového úřadu. Ten vycházel ze skutečnosti, že předmětné nemovitosti, na které stěžovatelky uplatnily restituční nárok, původně náležely jejich prarodiči L. H. a že tyto nemovitosti přešly na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Restituční nárok posoudil pozemkový úřad z hledisek vymezených v ustanovení §2 odst. 1 a 2 restitučního zákona, a protože dospěl k závěru, že L. H. nikdy nebylo vráceno zpět československé státní občanství, dovodil, že ani stěžovatelky nemohou splňovat předpoklady uvedené v ust. §2 odst. 2 restitučního zákona.
Zásadní právní otázkou v přezkoumávané věci je okolnost, kdy a jakým způsobem přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby. Touto otázkou se rovněž zabýval krajský soud, který z obsahu správního spisu předloženého pozemkovým úřadem zjistil, že Okresní národní výbor v Litovli vyhláškou ze dne 22. 10. 1946, č. j. 3339-VIII-20-46, označil podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. L. H., za osobu německé národnosti v obci R. Touto vyhláškou mu byl současně podle §1 odst. 1 cit. dekretu zkonfiskován zemědělský majetek pro účely pozemkové reformy. Ze spisového materiálu vyplývá, že orgány veřejné moci rozhodovaly rovněž na základě přípisu pobočky Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství v Olomouci ze dne 22. 1. 1948, č. j. 12.309/47-III/72, adresovaného Okresnímu soudu v Konici. Z uvedeného přípisu vyplývá, že ..."konfiskaci zemědělského majetku zemřelého L. H. jest pokládati za právoplatnou, neboť dle vyšetření bylo podané odvolání výměrem Zemského národního výboru v Brně ze dne 2. 9. 1947, č. j. 18195-VII/44-47, zamítnuto". Z výpisů z pozemkové knihy pro k. ú. R., č. vl. 281, 269, 149, 73 a 92, krajský soud zjistil, že u všech předmětných nemovitostí, na které stěžovatelky uplatnily restituční nárok, je uvedena poznámka "konfiskace podle dekr. č. 12/45 Sb.". Krajský soud při svém rozhodování vycházel rovněž z dalšího přípisu Okresního národního výboru v Litovli ze dne 3. 6. 1947, č. j. 28/3-VIII-20-47, adresovaného Okresnímu soudu v Konici. Z předmětného výpisu je patrné, že ..."majetek jehož vlastníkem je L. H. v R., byl zkonfiskován dle dekretu č. 12/45 Sb. Jmenovaný si podal odvolání proti konfiskaci zemědělského majetku, které bylo postoupeno Zemskému národnímu výboru v Brně, který dosud v té věci nerozhodl...".
Ústavní soud dovodil, že se Pozemkový úřad i Krajský soud v Brně věcí řádně zabývaly a při svém rozhodování rovněž řádně a ve všech ohledech posuzovaly všechny uplatněné námitky a argumenty stěžovatelek. Ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. se s okamžitou platností a bez náhrady konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti, a to bez ohledu na státní příslušnost. Podle odst. 2 citovaného dekretu osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odst. 1 cit. dekretu nekonfiskuje. O skutečnosti, lze li připustit výjimku dle odst. 2 cit. ust. rozhodne (dle odst. 3 cit. ust.) na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.
Z citované právní úpravy vyplývá, že dnem účinnosti prezidentského dekretu č. 12/1945 Sb., byl majetek osob uvedených v ustanovení §1 dekretu, tzn. i majetek L. H. (a tudíž nikoli majetek jeho dědiců, jak namítaly stěžovatelky), konfiskován. Vlastnictví k tomuto majetku nabyl československý stát. Uvedené je zřejmé i z průběhu správního řízení, ve kterém nebylo prokázáno, že L. H. nebyl osobou německé národnosti. Krajský soud správně dovodil, že se jedná o originární způsob nabytí vlastnictví a není přitom rozhodující, že nebylo vydáno právoplatné rozhodnutí příslušného správního úřadu o konfiskaci majetku, a to z toho důvodu, že takové rozhodnutí by mělo pouze povahu deklaratorní, vztahující se jen ke skutečnosti, která již předtím nastala ze zákona. V návaznosti na výše uvedené by musely stěžovatelky prokázat, že L. H. splnil podmínky stanovené v §1 odst. 2 a 3 cit. dekretu. To se jim však v průběhu správního řízení dokázat nepodařilo.
Pokud se jedná o tvrzení stěžovatelek, že orgány veřejné moci rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nemůže Ústavní soud se stěžovatelkami souhlasit. Všechny rozhodné skutečnosti, vztahující se k uvedené věci, orgány veřejné moci pečlivě zvažovaly a posuzovaly v souladu s platnou právní úpravou. Orgány veřejné moci nemohly dospět k jinému právně relevantnímu závěru, neboť v průběhu předchozích řízení stěžovatelky neprokázaly splnění všech zákonem stanovených podmínek pro obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem tak, jak stanoví restituční zákon.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány veřejné moci svým postupem v rámci předchozích řízení neporušily čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod tak, jak namítaly stěžovatelky. K porušení práva na soudní ochranu by došlo tehdy, pokud by byla komukoliv v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně by zůstal bez zákonného důvodu nečinným, k čemuž v uvedené věci, v návaznosti na napadené rozhodnutí, nedošlo. Ústavní soud při posuzování uvedené věci vzal v úvahu především základní procesní pravidla, ze kterých vyplývá, že ustanovení zákona o správním řízení a jejich interpretace musí splňovat ústavní kautely spravedlivého a řádného procesu, jakož i skutečnost, že odvolací orgán posuzuje po skutkové i právní stránce věc samostatně a bere ohled i na ty skutečnosti, které nemusely být tomuto orgánu známy. Stěžovatelkami napadené rozhodnutí krajského soudu shledal Ústavní soud následně za odpovídající zásadám spravedlivého procesu.
Stěžovatelkami namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny nemohl shledat Ústavní soud relevantním. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže. Proto ani eventuální ústavní ochranu účastníků restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v rámci řízení před orgány veřejné moci nedošlo stěžovatelkami napadeným rozhodnutím k žádnému porušení ústavních práv či svobod stěžovatelek. Ústavní soud proto návrh stěžovatelek posoudil jako zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn a doplňků, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu