ECLI:CZ:US:2000:1.US.292.99
sp. zn. I. ÚS 292/99
Usnesení
I. ÚS 292/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené advokátem JUDr. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999, č. j. 21 Co 458/98-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze došlo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod.
Ke své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že její matka, paní B.K., která zemřela dne 18. 4. 1995, byla na základě dědictví po svém otci, panu V. Z., vlastnicí pozemkové parcely č. 786, zapsané ve vl. Č. 426 pozemkové knihy pro k. ú. Z. jako role. Předmětný pozemek užíval Státní statek v Uhlířských Janovicích na základě zákona č. 125/1975 Sb., a to až do 1. 10. 1975, kdy státní statek uzavřel s MěNV ve Zruči nad Sázavou, právním předchůdcem vedlejšího účastníka (dále jen MěNV), dohodu o převodu práva užívání k tomuto pozemku.
MěNV pak podal žádost o vydání předběžného souhlasu k trvalému odnětí předmětného pozemku zemědělské výrobě pro výstavbu rodinných domků. O této skutečnosti, dle sdělení stěžovatelky, nebyla matka stěžovatelky informována. Pozemek byl následně "rozparcelován" a jednotlivé pozemky (parcely), dány do užívání zájemcům o výstavbu rodinných domků. V roce 1980 podal MěNV žádost o vynětí předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu. V roce 1989 MěNV navrhl matce stěžovatelky, aby mu uvedený pozemek odprodala s tím, že jinak bude tento pozemek vyvlastněn. V návaznosti na výše uvedené uzavřela matka stěžovatelky s MěNV kupní smlouvu na odprodej uvedeného pozemku.
Stěžovatelka následně podala u Okresního soudu v Kutné Hoře žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi její matkou a MěNV je neplatná. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 6. 1998, č. j. 4 C 56/96-156, návrhu stěžovatelky vyhověl, když předmětnou kupní smlouvu prohlásil za absolutně neplatnou. K uvedenému závěru dospěl soud na základě zjištění, že v době, kdy právní předchůdkyně stěžovatelky uzavřela s MěNV smlouvu ohledně prodeje pozemku, označeného podle THM č. parc. 125 (pozemková parc. č. 786), o výměře 14 268 m2, zaps. na LV č. 603 u Katastrálního úřadu v Kutné Hoře pro k. ú. Z., předmět této smlouvy neexistoval. Označená parcela byla rozparcelována na řadu stavebních parcel, přičemž stavební řada č. 125 nezahrnuje veškerou část pozemkové parcely č. 786 a navíc v době prodeje se již nejednalo o zemědělský pozemek, ale o pozemek stavební. Označená parcela byla však prodána jako zemědělský pozemek. Po právní stránce proto soud prvního stupně věc posoudil ve smyslu ust. §37 odst. 2 občanského zákoníku, a úvahou o naléhavém právním zájmu na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu se již nezabýval (z odůvodnění předmětného rozsudku to není patrno).
K odvolání Města Zruč nad Sázavou, jako vedlejšího účastníka předmětné ústavní stížnosti (dále jen "vedlejší účastník"), Krajský soud v Praze shora napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a stěžovatelce uložil uhradit náklady řízení. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na úpravě majetkových vztahů k předmětnému pozemku, neboť tento zájem může mít pouze vlastník pozemku a nikoli jeho dědic ze zákona. Soud dále uvedl, že občanský zákoník ve znění platném v době podpisu kupní smlouvy, tj. k 7. 8. 1989, neobsahoval ustanovení o neplatnosti smlouvy z důvodu nemožnosti plnění.
Ke své ústavní stížnosti dále stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že v dané věci podala dne 15. 5. 1999 dovolání.
Dne 9. 10. 2000 obdržel Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1674/99-192, jímž se rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že se soud prvního stupně zjištěním skutečností významných pro posouzení naléhavého právního zájmu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.) nezabýval, ač naléhavý právní zájem na určení je součástí žalobního nároku, vytváří v tomto smyslu aktivní věcnou legitimaci k žalobě podle citovaného ustanovení o. s. ř. a jeho nedostatek vede k zamítnutí žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu právě pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení. Učinil si tak, podle názoru soudu dovolacího, právní závěry k otázce, která soudem prvního stupně nebyla řešena, ač tomu tak mělo být. Podle názoru dovolacího soudu je z tohoto důvodu řízení zatíženo vadou ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud po celkovém posouzení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky není přípustná.
Ústavní soud vycházel z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je zapotřebí považovat ústavní stížnost za nepřípustnou, jestliže stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k okolnosti, že byla předmětná věc vrácena k dalšímu řízení před obecnými soudy, zůstávají stěžovatelce, po provedeném řízení před obecnými soudy, zachovány všechny možnosti využití řádných i mimořádných opravných prostředků.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. října 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu