ECLI:CZ:US:2000:1.US.294.2000
sp. zn. I. ÚS 294/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti K. H., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. F. K., proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 10 C 217/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 23 Co 511/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Příbrami ve věci žalobců P. Ž. a L. T. (dále jen "žalobci") proti stěžovatelce (žalovaná) rozhodl, že stěžovatelka je povinna žalobci zaplatit 250.000 Kč s příslušenstvím a dále 12.622 Kč na nákladech řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že žalobci se vůči stěžovatelce domáhali zaplacení výše zmíněné částky z důvodu tzv. dohody o vyrovnání za dosud neuspokojené restituční nároky ze dne 18. 4. 1997 (dále jen "předmětná dohoda"), kterou se právní předchůdce stěžovatelky (K. H.) zavázal tuto částku žalobcům vyplatit. Okresní soud shledal, že předmětná smlouva je platná a účinná, nebyla uzavřena ani v tísni ani pod nátlakem a nedošlo ani k odstoupení od ní, takže tedy nebyl důvod návrhu nevyhovět.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Příbrami potvrdil a ve výroku rozsudku vyslovil, že proti tomuto rozsudku se dovolání nepřipouští.
V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud především ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním hodnocením věci tak, jak to učinil okresní soud. K návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání pro posouzení otázky "zda závazek vyplývající z uspokojení restitučních nároků je či není závazkem souvisejícím s převzetím majetku sloužícího k provozování podniku, jak bylo uvedeno ve smlouvě o privatizaci majetku", uvedl, že se nejedná o případ restitučního nároku ve smyslu příslušných restitučních právních předpisů, nýbrž o nárok občanskoprávní.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že předmětná dohoda je ex tunc neplatná, a toto tvrzení blíže odůvodňuje. Protože však obecné soudy v napadených rozsudcích tuto smlouvu považovaly za platný právní úkon, dospěly prý k nesprávným skutkovým závěrům. Stěžovatelka se proto domnívá, že tím porušily její ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhuje, aby byly napadené rozsudky Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze zrušeny.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat její stránku procesní. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může zabývat také meritorně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto formy ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel (stěžovatel) ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem navrhla přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř., neboť se domnívala, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tomuto návrhu však Krajský soud v Praze z výše uvedeného důvodu nevyhověl. Z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud tedy účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, je přípustnost ústavní stížnosti nicméně vázána na předchozí podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). O přípustnosti dovolání pak rozhoduje - jak již bylo uvedeno - soud dovolací. O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto může jít zpravidla i tam, "kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor"; práva podat dovolání podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. však nevyužila (usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 479).
Ústavní soud shledal, že tato situace nastala i v souzené věci. Stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem navrhla přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. a protože odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, měla - nicméně - podle citovaného ustanovení podat dovolání, a to ještě před podáním ústavní stížnosti. To však - jak bylo zjištěno ze sdělení Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 9. 2000 - neučinila. Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka všechny prostředky k ochraně svého práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 9. 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj