ECLI:CZ:US:2000:1.US.350.2000
sp. zn. I. ÚS 350/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 1999, čj. 24 C 311/97 - 94, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2000, čj. 42 Co 1242/99 - 129, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo potvrzen rovněž shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve věci zaplacení částky Kč
1 000 000,-- Kč s přísl. Namítá, že rozsudky soudů obou stupňů byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a požaduje zrušení obou napadených rozsudků. Soudy výše uvedenými rozsudky zamítly žalobu stěžovatelky proti H., a. s., a proti ing. B. K. a JUDr. M.H., obou bytem v Ostravě. Stěžovatelka uvedla, že její žaloba směřovala proti pozitivnímu právu, když se dovolávala vyhovění své žaloby vzdor námitce promlčení na základě práva přirozeného. Po r. 1989 se dosud v oblasti práva v České republice nikdo nezabýval tím, že prodeje nemovitostí za odhadní ceny byly pro prodávající v době komunistického režimu většinou nevýhodné. Především tomu tak bylo u tzv. nucených výkupů (pro investiční záměry). Neexistence standardního trhu s nemovitostmi a regulace cen, která takto umožňovala získat hodnotné nemovitosti za neadekvátní ceny, vždy poškozovaly prodávajícího občana. Avšak i při "běžných" prodejích organizacím tomu bylo obdobně. Bylo tomu tak i v případě prodeje předmětné nemovitosti H. p., kupní smlouvou ze dne 21. 10. 1976, kterou učinila předmětem svého sporu a též ústavní stížnosti.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti v podstatě toliko opakuje argumentaci, kterou již uplatňovala v předchozích právních řízeních, zejména pak v řízení u Krajského soudu v Ostravě. Ústavní soud zjistil, že těmito návrhy a argumenty se Krajský soud v Ostravě řádně zabýval a své názory, úvahy a závěry adekvátně doložil v odůvodnění svého rozhodnutí. To se týká i námitky promlčení, která v daném řízení měla relevantní význam, neboť vedla k zamítnutí žaloby. Ani v tomto směru - v souladu s výše uvedeným - Ústavní soud neshledal důvodu, proč by se otázkou zabýval a závěry odvolacího soudu plně akceptuje. Právo přezkumu činnosti a rozhodování obecných soudů totiž Ústavnímu soudu nepřísluší obecně, ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod (srov. též nález sp. zn. III. ÚS 26/94, publikovaný pod č. 32, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1). Opakovaný argument stěžovatelky, že uplatnění námitky promlčení by bylo "nemravné, tj. v rozporu se zásadami přirozeného práva," Ústavní soud nemůže akceptovat, neboť právní jistota a vůbec principy právního státu, vyplývající z čl. 1 a násl. ustanovení Ústavy ČR i z úvodních ustanovení Listiny základních práv a svobod, jsou vůdčími ústavními myšlenkami, které mají při posuzování ústavní stížnosti prioritu. I když může chápat pohnutky stěžovatelky (bez bližšího zkoumání prima facie problematických nároků, které uplatňuje), Ústavní soud shledal postupy obecných soudů ústavně zcela konformními.
Poukaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 204/99 (publ. pod č. 106, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15), stejně jako odkazy na další v odůvodnění ústavní stížnosti uvedené nálezy, nepovažuje Ústavní soud za případné, neboť se jedná o řešení zcela jiných otázek, zpravidla restitučních.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, sice přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 90 Ústavy ČR) - nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. např. I. ÚS 16/97, resp. č. 52 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8), jehož se stěžovatelka taktéž dovolává. Je si nicméně třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde je ústavně zakotven jeden z principů právního státu, tj. možnost ukládat povinnosti toliko na základě zákona a v jeho mezích, stěžovatelka nijak nespecifikovala a ani Ústavní soud zkrácení tohoto práva v daném případě neshledal.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu