ECLI:CZ:US:2000:1.US.420.2000
sp. zn. I. ÚS 420/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti L. T., zastoupeného advokátem JUDr. V. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 4 Ntv 8/2000, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 5 Tvo 58/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci prodloužil vazbu obžalovaných (stěžovatele a J. R.) do 31. 8. 2000.
V jeho odůvodnění vrchní soud uvedl, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 10. 1997, sp. zn. Nt 1105/97. Naposledy byla u obou obžalovaných vazba prodloužena do 13. 5. 2000 s odůvodněním, že v obou případech nadále trvaly vazební důvody podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 45 T 21/98, byl již stěžovatel pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a za trestný čin zvýhodňování věřitele podle ustanovení §256a odst. 1, 2 a 3 trestního zákona (rovněž ve spolupachatelství) nepravomocně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu podnikatelské činnosti, ve výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby a ve výkonu funkce člena statutárního orgánu právnické osoby na dobu 5 let.
Tzv. útěkový vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu spatřoval vrchní soud zejména v ohrožení stěžovatele vysokou trestní sazbou, která mu hrozí (5-12 let), a v tom, že se před vzetím do vazby nezdržoval v místě svého trvalého bydliště ani v sídle firmy, nýbrž se skrýval a zapíral před svými věřiteli, o čemž prý svědčí výpovědi svědků ing. F., J. G., L. L. a úřední záznam Policie ČR ze dne 13. 10. 1997 ohledně zadržení stěžovatele.
Tzv. předstižný vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu shledal vrchní soud v tom, že stěžovatel páchal trestnou činnost po delší dobu a zabráněno mu v tom bylo v podstatě až vzetím do vazby. Proto se vrchní soud domnívá, že zde existuje důvodná obava z toho, že by stěžovatel po propuštění z vazby na svobodu v předmětné trestné činnosti pokračoval.
Vrchní soud se konečně zabýval i otázkou splnění dalších podmínek, vyplývajících z ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu pro prodloužení lhůty vazby nad 2 roky. Z rozsahu spisového materiálu (přes 5000 stran), obtížnosti důkazního řízení a množství důkazního materiálu je prý zcela zjevné, že trestní stíhání všech 4 obžalovaných (kromě stěžovatele a J. R. i J. F. a M. K.) nemohlo být ukončeno v základní lhůtě trvání vazby 2 let. Vrchní soud v této věci neshledal žádné průtahy v řízení, zaviněné nečinností či liknavostí postupu orgánů činných v trestním řízení. Navíc u obou obžalovaných údajně hrozí, že jejich propuštěním z vazby na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Proto vrchní soud rozhodl o prodloužení doby trvání vazby obou spoluobžalovaných tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného usnesení.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stížnosti obou obžalovaných proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
V jeho odůvodnění především konstatoval, že vazební důvody stěžovatele trvají i nadále a v tomto směru plně odkázal na odůvodnění citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Trestná činnost stěžovatele prý trvala více než 3 roky, způsobil škodu přesahující 14 mil. Kč a - společně s ostatními třemi obžalovanými - se dopustil celkem 76 útoků. Nejvyšší soud ČR rovněž nezjistil průtahy v řízení, které by byly zaviněny nečinností orgánů činných v trestním řízení. Rozsah projednávané trestné činnosti si totiž nutně musel vyžádat "náležitou přípravu soudců, kteří ve věci rozhodovali" a určitou dobu si vyžádalo i vyhotovení již vydaného rozsudku v rozsahu 103 stran, "a to vedle další rozhodovací činnosti soudu". Námitky stěžovatele ohledně průtahů v řízení jsou prý tedy nedůvodné a jeho základní lidská práva "nejsou nijak nadřazena ostatním lidským právům", neboť stěžovatel lidská práva jiných osob dlouhodobě a závažným způsobem porušoval. Z hlediska ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu Nejvyšší soud ČR shledal, že byly dány i další podmínky tohoto ustanovení, neboť s přihlédnutím k charakteru trestné činnosti obžalovaných, trvajícím důvodům vazby i okolnostem vazby hrozilo, že jejich propuštěním na svobodu by bylo podstatně ztíženo nebo zmařeno dosažení účelu trestního řízení. Za přiměřenou považoval Nejvyšší soud ČR dobu prodloužení vazby do 31. 8. 2000, a to s přihlédnutím ke stadiu trestního stíhání obžalovaných, jelikož "uvedenou dobu si vyžádá provedení odvolacího řízení pro skončení trestního stíhání obžalovaných".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy napadenými usneseními porušily jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívá se totiž, že neexistovaly důvody pro další prodloužení vazby nad 2 roky, protože prý nebyly splněny podmínky ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení je totiž k příslušnému prodloužení vazby nutné, aby (1.) existovaly důvody, pro které nebylo ve lhůtě 2 roků možné řízení skončit pro obtížnost věci nebo pro jiné závažné důvody a (2.) propuštěním obviněného na svobodu by hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Napadená usnesení se však prý s uvedenými podmínkami náležitě nevypořádávají a proto je stěžovatel považuje za protiústavní a navrhuje jejich zrušení.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však o takový případ zjevně nejedná. Ústavní soud shledal, že se ústavními stížnostmi stěžovatele (podanými proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně zamítajícímu jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a proti dalším usnesením Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, kterými byla prodloužena doba trvání jeho vazby do 13. 5. 2000) již opakovaně zabýval (v obou případech) usnesením ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. II. ÚS 355/98, a usnesením ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 162/2000 a tyto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. V posledně uvedeném usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že "odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i Nejvyššího soudu ČR, obsahuje závažné skutečnosti, pro které je dán důvod vazby, nařízené v souladu s §67 odst. 1 písm. a), c) trestního řádu, jakož i důvod pro její prodloužení dle §71 odst. 3 trestního řádu na dobu přesahující 2 roky".
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost směřuje proti dalším usnesením Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, jimiž byla prodloužena vazební lhůta do 31. 8. 2000. Tato usnesení sice představují po formální stránce rozhodnutí samostatná, nicméně z obsahového hlediska je zřejmé, že přímo navazují na usnesení předchozí, jimiž se již Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 162/2000 zabýval. Ani v této souzené věci není důvodu se od tohoto dřívějšího usnesení odchylovat. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá v tom, že - podle názoru stěžovatele - pro prodloužení doby trvání vazby nad 2 roky nebyly u něho dány podmínky, zakotvené v ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud však shledal, že se Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ČR v napadených usneseních s existencí podmínek citovaného předpisu trestního řádu náležitě vypořádaly (viz výše), když dovodily, že trestní stíhání nebylo možné pro obtížnost věci skončit ve lhůtě 2 roků a zároveň propuštěním stěžovatele na svobodu hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení.
Stěžovatel tedy - důsledně vzato - pouze nesouhlasí se skutkovými a právními závěry, k nimž obecné soudy v daném případě dospěly. Ústavní soud - respektuje své výše uvedené ústavní vymezení - však konstatuje, že není oprávněn k přezkumu skutkových a právních závěrů obecných soudů, jestliže v nich neshledá porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. K tomu v souzené věci zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 11. 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu