ECLI:CZ:US:2000:1.US.477.2000
sp. zn. I. ÚS 477/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti MUDr. Z. D., zastoupeného advokátem JUDr. R. D., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 1997, sp. zn. 15 C 24/95, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 16 Co 120/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci navrhovatele ing. P. G. proti odpůrci (stěžovateli) rozhodl, že stěžovatel je povinen navrhovateli zaplatit částku 1.878.613 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo zaplacením vyššího nájemného z nebytových prostor než umožňovaly cenové předpisy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. 13 Co 555/97, citovaný rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a výslovně uvedl, že proti rozsudku je přípustné dovolání. Podanému dovolání Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1097/98, vyhověl a citovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil Městskému soud v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeném rozsudku konstatoval, že stěžovatel své odvolací námitky v průběhu odvolacího řízení následujícího po právní moci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR rozšířil o názor, že uzavřená nájemní smlouva neobsahuje rozlišení ceny nájemného a ceny služeb a proto částka přesahující nájemné stanovené vyhláškou č. 585/1990 Sb. je úhradou za služby a že proto předmětná nájemní smlouva není v rozporu s cenovými předpisy. Tento argument však Městský soud v Praze odmítl. Protože byl ohledně dalších odvolacích námitek vázán právním názorem dovolacího soudu, potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a zamítl pouze tu část žaloby, kterou se navrhovatel domáhal zaplacení příslušenství nad rámec úroku z prodlení 17 % ročně od 30. 5. 1995 do zaplacení. Zároveň Městský soud v Praze zamítl návrh stěžovatele, aby bylo proti tomuto rozsudku připuštěno dovolání, neboť prý "zde nebyla řešena otázka zásadního právního významu, která by již nebyla vyjasněna citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR".
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 3, v čl. 4 odst. 1, v čl. 11 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy ČR. V daném případě prý totiž zastupitelstvo městské části Praha 1 rozhodlo o tom, že v dané lokalitě je možné sjednat nájemné bez omezení. Obecné soudy však vycházely z vyhlášky č. 585/1990 Sb., která stanoví způsob cenové regulace nájemného, a tím prý omezily stěžovatelovo vlastnické právo, a to nikoliv formou zákona, nýbrž formou podzákonného právního předpisu. Omezení vlastnického práva je však možné toliko ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu, přičemž stěžovatel "nevidí žádný veřejný zájem na tom, aby žalobce měl nízké nájemné" a jestliže by v tomto případě přesto veřejný zájem existoval, pak prý měl soud rozhodnout o náhradě pro stěžovatele, kterou by zaplatil stát.
Proto stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat její stránku procesní. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem (Městským soudem v Praze) navrhl přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř., neboť se domníval, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tomuto návrhu však Městský soud v Praze z výše uvedeného důvodu nevyhověl. Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud tedy účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, je nutné přípustnost ústavní stížnosti vázat na předchozí podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). O přípustnosti dovolání pak rozhoduje soud dovolací. O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto může jít zpravidla i tam, "kde ústavně právní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor"; práva podat dovolání podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. však nevyužil (usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 479).
Ústavní soud shledal, že tato situace nastala i v souzené věci. Stěžovatel v řízení před odvolacím soudem navrhl přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. a byť odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, měl přesto podle citovaného ustanovení podat dovolání, a to ještě před podáním ústavní stížnosti. Nic takového, jak bylo zjištěno ze sdělení Obvodního soudu Praha 1 ze dne 21. 9. 2000, však neučinil.
Za tohoto stavu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně práva ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 9. 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj