ECLI:CZ:US:2000:1.US.514.98
sp. zn. I. ÚS 514/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 1998, sp. zn. 38 Co 509/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 11. 2. 1997, č. j. 21 C 234/96-20, vyzval navrhovatele (stěžovatele) L. M. k doplnění žaloby o náhradu škody za pracovní úraz proti odpůrci ŽS Brno, akciová společnost, (dále jen "odpůrce"), neboť v petitu žaloby nebyla konkretizována částka, kterou navrhovatel uplatnil coby jednorázovou finanční částku - náhradu škody za bolest a ztížení společenského uplatnění. Městský soud v Brně v usnesení dále konstatoval, že doplnění navrhovatel provede tím způsobem, že uvede konkrétní částku, kterou v bodě IV. rozsudku (rozuměj návrhu rozsudku) uplatňuje po odpůrci jako odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění. K doplnění návrhu Městský soud v Brně stanovil lhůtu patnácti dnů ode dne doručení předmětného usnesení a současně navrhovatele upozornil na to, že pokud nebude přes výzvu podání v uvedeném rozsahu doplněno, soud řízení částečně zastaví.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1997, č.j. 21 C 234/96-28, bylo řízení o náhradu škody za pracovní úraz proti odpůrci částečně zastaveno, a to pokud se navrhovatel domáhá po odpůrci náhrady škody za bolest a ztížení společenského uplatnění. Dále bylo rozhodnuto, že odpůrci se proti navrhovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává. V odůvodnění tohoto usnesení Městský soud v Brně poukázal především na to, že v souzené věci byl navrhovatel usnesením ze dne 11. 2. 1997, č. j. 21 C 234/96-20, vyzván, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy doplnil žalobu o konkrétní částku, kterou uplatňuje proti odpůrci, jako odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění a současně byl poučen, že při marném uplynutí lhůty bude řízení v uvedeném rozsahu částečně zastaveno. Městský soud v Brně dále konstatoval, že výzva byla doručena dne 13. 2. 1997 právnímu zástupci navrhovatele, který dvakrát požádal o prodloužení lhůty, jež mu vždy byla (přípisy Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 1997 a 17. 4. 1997) prodloužena. Protože ani po druhém prodloužení lhůty k doplnění návrhu nedošlo, Městský soud v Brně řízení podle ustanovení §43 odst. 2 věty první o.s.ř. částečně zastavil.
V záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo k odvolání navrhovatele usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1997, č.j. 21 C 234/96-28, potvrzeno. Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, pokud navrhovatele vyzval k doplnění žaloby o konkrétní částku, kterou požaduje jako náhradu škody za bolest a ztížení společenského uplatnění, pokud jej současně poučil o zastavení řízení v případě, že toto doplnění nebude ve stanovené lhůtě provedeno. Krajský soud v Brně dále poukázal na to, že ačkoli byla lhůta k doplnění žaloby soudem prvního stupně několikráte prodlužována, navrhovatel žalobu náležitým způsobem nedoplnil. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. řízení ohledně nároku na náhradu škody za bolest a ztížení společenského uplatnění zastavil.
Krajský soud v Brně konečně - k potížím navrhovatele se získáním bodového ohodnocení (na něž navrhovatel poukazoval v odvolání) - poznamenal, že nebylo bezpodmínečně nutné uvést požadované částky přímo vycházející z bodového ohodnocení, ale bylo možno, "při existenci problémů se získáním bodového ohodnocení, uvést částky, alespoň podle volné úvahy navrhovatele". Ty pak mohly být v průběhu řízení navrhovatelem korigovány s ohledem na zjištěnou výši bodového ohodnocení. Vzhledem k tomu, že navrhovatel žalobu náležitě nedoplnil ani v rámci odvolacího řízení, odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil, neboť se jedná o takový nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat (§219 o.s.ř.).
Citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména namítl, že bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zkrácení svého práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu citovaného ustanovení stěžovatel spatřuje v postupu Krajského soudu v Brně a v předchozím postupu Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 21 C 234/96. Stěžovatel poukázal na to, že v části souzené věci - v níž se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal odpůrce zaplatit stěžovateli jednorázovou finanční částku jako náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění - soud prvého stupně řízení zastavil a tento krok odůvodnil tím, že stěžovatel nedoplnil žalobu, ač mu za tímto účelem byla soudem lhůta opakovaně prodloužena. Stěžovatel dále uvedl, že s tímto názorem soudu prvního stupně se plně ztotožnil také odvolací soud, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že i pro problémy se získáním bodového ohodnocení bylo možno uvést částky alespoň podle volné úvahy stěžovatele, které mohly být v průběhu řízení stěžovatelem korigovány s ohledem na zjištěnou výši bodového ohodnocení.
Stěžovatel poukazuje především na to, že v rozhodnutích obou soudů mu byla vytýkána skutečnost, že nedoplnil návrh na zahájení řízení, o něž však v maximálně možné snaze usiloval. Stěžovatel tvrdí, že podle vyhlášky č. 32/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je možné výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění určovat pouze na základě bodového ohodnocení a následného lékařského posudku vydaného zpravidla ošetřujícím lékařem, a to podle sazebníků uvedených v předmětné vyhlášce. Stěžovatel je proto přesvědčen, že platný právní řád nedává prostor k jakési volné úvaze (na níž podle jeho názoru odkazuje odvolací soud) oprávněného. Navíc, pokud by prý stěžovatel postupoval podle doporučení odvolacího soudu, mohl by se dostat do "absurdní situace, kdy by požadoval plnění bez jakýchkoli podkladů a důkazů, neunesl by tudíž důkazní břemeno a jeho návrh by byl soudem zcela jistě, a nutno podotknout, že oprávněně, zamítnut". Stěžovatel dále tvrdí, že soud druhého stupně nevzal dostatečně v úvahu fakt, že předmětné bodové ohodnocení se stěžovateli nepodařilo získat výhradně v důsledku nečinnosti lékařů, zatímco soud má v rámci občanského soudního řízení právní prostředky (např. ustanovení znalce v oboru) k obstarání bodového ohodnocení. Soud však žádné z těchto oprávnění nepoužil a naopak řízení v předmětné věci v neprospěch stěžovatele zastavil. Stěžovatel konečně uvádí, že nečinnost povinného subjektu (posudkových lékařů) mu nemůže být přičítána k tíži, jestliže své právo náležitým způsobem u příslušného soudu uplatnil.
Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí postupoval v rozporu s §1 o.s.ř. a uzavírá, že mu nebylo umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, čímž bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 1998, sp. zn. 38 Co 509/97, v celém rozsahu zrušil. Stěžovatel konečně prohlásil, souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a prohlásil, že v souzené věci nebylo možno pokračovat v řízení, neboť žalobní žádost byla - v části týkající se náhrady škody za bolest a ztížení společenského uplatnění - neurčitá, jestliže stěžovatel přes výzvu soudu neuvedl výši požadované náhrady škody. Za této situace nebyla splněna základní věcná podmínka řízení (§103 o.s.ř), kterou je řádná žaloba, obsahující náležitosti předepsané v ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. O těchto skutečnostech byl stěžovatel řádně poučen a rovněž byl poučen o následcích nedoplnění žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. Krajský soud dále uvedl, že stěžovateli nebylo v žádném případě soudem uloženo, aby v žalobě uvedl výši požadované náhrady podle lékařských posudků. Pokud se dostal do situace, že si je nemohl opatřit, nic mu nebránilo v tom, aby uvedl výši žalovaných částek podle vlastní úvahy, čímž by učinil žalobu v uvedené části projednatelnou a umožnil by soudu pokračovat v řízení. V něm by pak nepochybně došlo k vyžádání potřebných lékařských posudků soudem a pokud by se výše náhrady podle posudků lišila od žalované částky, mohl stěžovatel na tuto eventualitu reagovat v průběhu řízení postupem dle ustanovení §95 či §96 o.s.ř. V případě úspěchu stěžovatele (navrhovatele) v řízení by o náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno dle ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř., a to bez ohledu na to že by se původně žalovaná částka lišila od výše náhrady škody podle lékařských posudků, tedy od přiznané náhrady. Výše uvedeným postupem by stěžovateli nevznikla újma ani v případě placení soudních poplatků, od nichž je žalobce ve věci náhrady škody na zdraví ze zákona osvobozen [srov. §11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].
Krajský soud v Brně se proto domnívá, že postupem obecných soudů nebylo porušeno stěžovatelovo právo zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se nedomáhal svého práva u soudu stanoveným postupem, jestliže jednal v rozporu s ustanoveními §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř. Krajský soud v Brně proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl a prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
Městský soud v Brně prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. ŽS Brno, akciová společnost, se postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem vzdala.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že postupem Krajského soudu v Brně (a předchozím postupem Městského soudu v Brně) bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Městského soudu v Brně a posléze u Krajského soudu v Brně domáhal. Proto nelze přijmout ani jeho tvrzení, že Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí jednal v (nijak nekonkretizovaném) rozporu s ustanovením §1 o.s.ř. Podle obsahu spisu postupovaly obecné soudy způsobem, který neznemožňoval stěžovateli realizaci jeho procesních práv.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Proti rozhodnutí obecných soudů lze proto úspěšně brojit ústavní stížností jen tehdy, pokud jimi v konkrétním případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. sp. zn. I. ÚS 65/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. C.H. Beck Praha, 1997, str. 432).
Takový případ však v souzené věci nenastal.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Brně, který v důsledku toho, že - jak v řízení před soudem prvého stupně (přes výzvu soudu, poučení soudu a několikeré prodloužení lhůty), tak v rámci odvolacího řízení nedošlo k náležitému doplnění návrhu - rozhodnutí Městského soudu v Brně potvrdil. Odvolací soud v souzené věci vycházel ze standardní a obecně uznávané judikatury obecných soudů (srov. 3 Cz 2/70 In: Sborník stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 - 1983, NS ČSSR, SEVT, Praha 1986, str. 702 - 703; viz také Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 4. vydání. Praha, C.H. Beck 1997, str. 180, 181), která v souhlasu s ustanovením §79 odst.1 o.s.ř. vyžaduje, aby žalobní návrh byl jasný a určitý a aby z něho vyplývalo, čeho se navrhovatel domáhá. Jde-li o plnění peněžité uplatněné z důvodu náhrady škody [§80 písm. b) o.s.ř.], musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou navrhovatel požaduje a jíž je soud v řízení a při rozhodování vázán. Je proto povinností soudu, aby vyžadoval takové doplnění žalobního návrhu, neboť ten určuje, o čem má soud ve věci jednat a rozhodovat. Není-li přes výzvu předsedy senátu podaní opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví (ustanovení §43 odst. 2 věta první o.s.ř.). Nebyla-li proto v souzené věci uvedená vada návrhu na zahájení řízení přes výzvu soudu stěžovatelem odstraněna, nemohl soud jednat v uvedeném rozsahu ve věci samé, nezbylo mu než řízení v této části návrhu zastavit.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nedošlo. To se týká zejména ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť bylo věcí stěžovatele, aby se domáhal svého práva u obecného soudu stanoveným postupem. Tento postup však stěžovatel - vzdor výzvě soudu - nedodržel.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu