ECLI:CZ:US:2000:1.US.528.2000
sp. zn. I. ÚS 528/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. Ch., zastoupeného advokátem JUDr. V. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 48 T 10/99, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 2 To 60/2000, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 48 T 10/99, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 2 To 60/2000, se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele - jako zvlášť nebezpečného recidivistu - vinným pokusem trestného činu loupeže dle ustanovení §8 odst. 1, §234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 11 let.
Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že dne 13. 1. 1999 vylákal poškozeného M. M. pod záminkou jednání o koupi jeho vozu v hodnotě nejméně 390.000 Kč a v úmyslu se vozu zmocnit poškozeného fyzicky napadl úderem pěstí do zátylku a použitím slzotvorného spreje. Vzhledem k obraně poškozeného se však vozidla nezmocnil. Městský soud v Praze dále konstatoval, že stěžovatel byl již rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 10. 1995, sp. zn. 1 T 178/95, pro účastenství na trestném činu loupeže odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, z jehož výkonu byl dne 19. 1. 1998 podmíněně propuštěn se zkušební dobou v trvání 5 let.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že soud prvního stupně zajistil dostatečné důkazní podklady pro zákonné meritorní rozhodnutí, provedené důkazy náležitě vyhodnotil a učinil správné skutkové závěry. Nalézací soud prý nepochybil, když závěry o vině stěžovatele opřel zejména o výpovědi poškozeného a - již zemřelého - M. H. V průběhu celého řízení totiž údajně nebyl prokázán jediný náznak toho, že by se poškozený s M. H. znal a naopak byly prokázány kontakty M. H. se stěžovatelem. Obě uvedené výpovědi se navzájem logicky doplňují a poškozený se s M. H. po přepadení neměli možnost vzájemně domluvit, jelikož poškozený, otřesený útokem, zůstal na místě činu a M. H. odvezl postřeleného stěžovatele do nemocnice; krátce nato byl zadržen a dobrovolně a spontánně popsal část skutkového děje, které byl přítomen. Proti verzi stěžovatele prý dále hovoří zjevný fyzický nepoměr mezi ním a poškozeným a z tohoto důvodu by bylo nelogické, aby poškozený - ozbrojen střelnou zbraní - stěžovatele nejprve napadl fyzicky a teprve později použil zbraň.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1-3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že prý Vrchní soud v Praze nereagoval na důvody obsažené v odvolání a že Městský soud v Praze vycházel ze spekulativních úvah a z nepřímých důkazů a neshledal u něj žádnou polehčující okolnost, přestože údajně před spácháním trestného činu vedl řádný život. Stěžovatel uvádí, že městský soud rozhodoval ve stejném složení po vrácení věci vrchním soudem k novému projednání, že se před tím dopustil závažné procesní chyby, když jednal "při neobsazeném senátu" a že předsedkyně senátu JUDr. Č. byla proti stěžovateli zaujatá, protože ji prý "usvědčil z porušení soudcovské povinnosti". Stěžovatel se dále domnívá, že v jeho případě byla porušena zásada in dubio pro reo, protože u jeho přímého střetu s poškozeným nebyl žádný svědek a použití výpovědi M. H. jako důkazu o vině stěžovatele je prý proto pouhou spekulací. M. H. nebyl vyšetřen ani z hlediska jeho "morálního profilu" - přestože jej stěžovatel označil za narkomana - a protože spáchal sebevraždu, nemohla být provedena ani konfrontace. Rovněž zmíněný fyzický nepoměr mezi postavami stěžovatele a poškozeného nemusí být rozhodující, jestliže poškozený zná hmaty sebeobrany. Stěžovatel prý nemohl ani vědět, že poškozený přijede na místo činu sám a tak drahým vozidlem. Navíc nebyl prokázán úmysl toto vozidlo odcizit, jelikož stěžovatel do něj vůbec nenasedl a do nemocnice odjel vozidlem M. H..
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. Dále navrhl, aby byla odložena jejich vykonatelnost a požádal o přiznání nákladů právního zastoupení podle ustanovení §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud i při posuzování souzené věci. Po prostudování příslušného spisového materiálu usoudil, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z výsledků provedeného dokazování, podrobně se k jednotlivým provedeným důkazům vyjadřují a na jejich základě dospívají k právním závěrům, které Ústavní soud nemá - z výše uvedeného ústavně právního hlediska - důvod zpochybňovat. V daném případě se tedy zjevně nejedná o situaci, kdy by mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry existoval uvedený extrémní nesoulad ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá především v tvrzení, že Vrchní soud v Praze dostatečně nereagoval na všechny odvolací důvody. K tomu však Ústavní soud konstatuje, že odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000 (č.l. 658) žádné odvolací důvody neobsahuje a pouze uvádí, že odvolání bude odůvodněno do 14 dnů. K tomuto odůvodnění však v daném termínu ani později nedošlo a při ústním jednání před Vrchním soudem v Praze stěžovatelův advokát toliko odkázal na písemné odůvodnění odvolání ze dne 13. 12. 1999. Jak však Ústavní soud zjistil, toto odvolání bylo podáno proti procesně samostatnému a tedy zcela jinému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1999, č.j. 48 T 10/99-506; tomuto odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2000, č.j. 2 To 132/99-571, vyhověl, napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Pokud tedy stěžovatel namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jednotlivými odvolacími důvody, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, protože podané odvolání nikterak odůvodněno nebylo.
Jestliže stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, že chybně vyhodnotily provedené důkazy a zejména že považovaly za věrohodnou výpověď M. H. a nezabývaly se blíže otázkou skutečného fyzického poměru či nepoměru mezi ním a poškozeným, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat - v souladu s výše uvedenými obecnějšími východisky - že se těmito námitkami nemohl meritorně zabývat, protože svojí podstatou směřují toliko do oblasti přehodnocování důkazů, provedených obecnými soudy, což Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší. I tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel konečně tvrdí, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Č. byla proti němu zaujatá, protože ji prý usvědčil z porušení její povinnosti. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel již v řízení před Městským soudem v Praze navrhl vyloučení soudkyně JUDr. V. Č. a přísedících M. Š. a ing. J. M. z vykonávání úkonů trestního řízení proti stěžovateli, avšak usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 48 T 10/99, byl tento návrh zamítnut. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl stížností, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 2 To 61/2000 (č.l. 666), zamítl. Ústavní soud proto konstatuje, že námitkou podjatosti podle ustanovení §30 trestního řádu se obecné soudy v citovaných rozhodnutích řádně zabývaly, tuto námitku neshledaly důvodnou a citovaná usnesení náležitě a přesvědčivě odůvodnily. I v tomto směru je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatel ve skutečnosti protestuje proti neúspěchu v soudním řízení, což přirozeně nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí.
Jestliže stěžovatel namítá, že se Městský soud v Praze dopustil závažné procesní chyby, když jednal při "neobsazeném senátu", uvádí k této námitce Ústavní soud, že podle odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, č.j. 2 To 132/99-571, skutečně nebylo vyvráceno podezření, že Městský soud v Praze v hlavním líčení dne 14. 9. 1999 nejednal celou dobu za stálé přítomnosti všech členů senátu. Právě z tohoto důvodu vrchní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a je tedy zřejmé, že toto pochybení ze strany Městského soudu v Praze bylo napraveno novým řízením a následným vydáním nového rozsudku (ze dne 22. 3. 2000), v němž již vrchní soud žádná pochybení neshledal a napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku zamítl. I tato námitka stěžovatele je proto zjevně neopdostatněná.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za velmi přesvědčivá. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a s níž se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud tedy uzavírá, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby se závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - polemizoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za těchto okolností je - z povahy věci - zřejmé, že Ústavní soud musel odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§79 cit. zákona).
Poněvadž byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud (soudce zpravodaj) nerozhodl o tom, že náklady na zastoupení stěžovatele zaplatí zcela nebo zčásti stát (ustanovení §83 cit. zákona a contrario).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 12. 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu