ECLI:CZ:US:2000:1.US.585.99
sp. zn. I. ÚS 585/99
Usnesení
I. ÚS 585/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z JUDr. Vladimíra Paula (v zastoupení předsedy senátu) a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 13 To 463/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. 7. 1999, sp. zn. 2T 217/97, Okresní soud v Semilech shledal stěžovatele vinným, že dne 9. 3. 1996 jako jednatel firmy P., s.r.o., Semily, potvrdil a podepsal dodací list na věci ze zařízení skladu dodávané pro M. Č. a stejný den svým podpisem na faktuře potvrdil, že za zboží dostal zaplaceno 3.623.671,80 Kč, přičemž v této částce byla obsažena i daň z přidané hodnoty ve výši 22 %, tzn. 640.461,90 Kč. Tuto daň z přidané hodnoty však stěžovatel v daňovém přiznání k DPH za měsíc březen 1996 nepřiznal a užil ji pro jiné účely, čímž daň o tuto částku zkrátil. Tím se stěžovatel dopustil trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení §148 odst. 1 a 2 písm. c) tehdy platného trestního zákona a okresní soud jej za tento trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona (poznámka: jehož se stěžovatel dopustil tím, že odebíral od dodavatelů zboží s vědomím, že je nebude moci včas zaplatit a toto zboží také nezaplatil a byl za něj původně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku podmíněně na zkušební dobu 2 roků), pro který již byl dříve pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 14. 1. 1999, sp. zn. 2 T 70/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. 6 To 124/99, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let.
V odůvodnění rozsudku okresní soud konstatoval, že stěžovatel jako jednatel předmětné firmy prodal zmíněné zboží, za něž přijal peníze a poté sám nezajistil předání dokladů k tomuto prodeji ing. S., která byla odpovědná za vyhotovení daňového přiznání. Vyplněné přiznání s nulovou hodnotou DPH stěžovatel podepsal. Při posuzování otázky, zda se stěžovatel tohoto jednání dopustil úmyslně či z nedbalosti, vycházel okresní soud ze skutečnosti, že předmětná firma v té době neměla prakticky žádné obchodní aktivity, nebot' spěla k zániku, a právě uvedený prodej byl tehdejší jedinou aktivitou. Zmíněnou fakturu stěžovatel vystavil sám a sám také dne 24. 4. 1996 (tzn. krátce po uskutečnění tohoto obchodu) kontroloval a podepisoval daňové přiznání. Proto okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemohl přiznání a odvod ve výši přesahující 0,5 mil. Kč opomenout a že příslušné doklady nepředložil právě v úmyslu příslušnou daň neodvést. Soud neuvěřil ani tvrzení, že daň měl odvést jistý R., kterému měly být účetní doklady předány, nebot' podle svědecké výpovědi ing. S. účetní doklady nebyly do 9. 9. 1997 nikomu předány a byly pouze zapůjčeny Finančnímu úřadu Semily při prováděné kontrole.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Semilech zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že okresní soud dostatečně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj správné právní závěry. Svědek M. Č. potvrdil, že od stěžovatele zboží převzal a pouze si nepamatuje, kolik za ně zaplatil v hotovosti a co bylo uhrazeno kompenzací dluhu. Rovněž potvrdil, že uplatnil nárok na DPH, který mu však nebyl přiznán. K tomu krajský soud konstatoval, že z hlediska daňové povinnosti není rozhodné, kolik stěžovatel za fakturované zboží dostal v hotovosti a kolik činily vzájemné pohledávky, neboť pro výpočet DPH byla rozhodující fakturovaná částka. V době předmětného obchodu stěžovatel ještě byl jednatelem firmy P. a měl proto odpovědnost za uhrazení daňové povinnosti, což však neučinil, když tvrdil, že fakturu ponechal ve svých pracovních deskách a zapomněl ji předat účetní. Tvrzení, že DPH měl odvést již nový vlastník firmy R., který tuto povinnost převzal dnem 2. 4. 1996, je údajně v rozporu s původním tvrzením stěžovatele, který doznal, že fakturu nalezl mezi svými doklady až na podzim roku 1996 a nemůže se prý proto dovolávat toho, že daň měl uhradit nový jednatel firmy, když faktura nebyla podchycena ani v dokladech. Protože také Krajský soud v Hradci Králové dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil úmyslného jednání, jeho odvolání zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se předmětného trestného činu nedopustil a že byl odsouzen toliko na základě nepřímých důkazů. Stěžovatel se domáhal výslechu W. R., který byl po odkoupení obchodních podílů od 2. 4. 1996 jediným společníkem a také jednatelem firmy P. a který údajně také převzal všechny listinné doklady, a to ještě ve lhůtě, kdy bylo možno daňové přiznání k DPH podat, protože tato lhůta uplynula až dne 25. 4. 1996. Stěžovatel dále postupu soudů vytýká, že vycházely pouze z fotokopií účetních dokladů a nikoliv z originálu a že na fotokopii daňového přiznání jeho podpis není uveden. Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové porušil jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že před soudem nebyl vyslechnut W. R., přestože jeho výslech byl reálný, neboť v jiné trestní věci byl Krajským úřadem vyšetřování Policie ČR v Hradci Králové vyslechnut. Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušeno a aby byla odložena jeho vykonatelnost.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. 11. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Ústavní soud po prostudování příslušného spisového materiálu shledal, že výše uvedená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z výsledků provedeného dokazování, podrobně se k jednotlivým provedeným důkazům vyjadřují a na jejich základě dospívají k právním závěrům, které Ústavní soud nemá - z výše uvedeného ústavně právního hlediska - důvod zpochybňovat. V daném případě se totiž nepochybně nejedná o situaci, kdy by mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry naznačený extrémní nesoulad existoval.
Jestliže tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odsouzen toliko na základě nepřímých důkazů a že se předmětného trestného činu nedopustil, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na výsledek dokazování, provedeného obecnými soudy, v němž zmíněný extrémní nesoulad neshledal. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti v principu pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, s níž se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly a ústavní stížností se v podstatě domáhá toliko přehodnocování provedeného dokazování, což však Ústavnímu soudu - jak je uvedeno výše - zpravidla nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že v soudním řízení bylo před obecnými soudy prokázáno, že stěžovatel jako jednatel firmy P. prodal předmětné zboží M. Č. a z vyfakturované částky neodvedl daň z přidané hodnoty. Jak uvedl v přípravném řízení sám stěžovatel, "o tomto neplnění nevěděl ani nový majitel pan R. Toho jsem seznámil o této skutečnosti až před vánocemi 1996" (č.l. 35). Jestliže tedy stěžovatel spatřuje protiústavnost napadeného usnesení především v tom, že jako svědek nebyl vyslechnut W. R., který prý převzal všechny listinné doklady firmy [a to ještě ve lhůtě, kdy bylo
možno podat daňové přiznání k DPH (tzn. do 25. 4. 1996)], nezbývá než upozornit na výpověd' samotného stěžovatele, podle níž předmětnou fakturu s příjmovým dokladem ponechal ve svých pracovních deskách, zapomněl ji předat účetní a našel ji teprve na podzim
roku 1996, když přebíral výsledek finanční kontroly Finančního úřadu Semily (č.l. 37). Je tedy zřejmé, že pokud obecné soudy za těchto okolností dospěly k závěru, že výslech W. R. není nutný, protože - i podle výpovědi stěžovatele - o nezaplacení DPH nevěděl a ani vědět nemohl, nelze v tomto jejich postupu spatřovat protiústavnost. Spravedlnost procesu jako celek nemůže zpochybnit ani skutečnost, že v soudním spise jsou založeny toliko fotokopie a nikoliv originály příslušných listinných důkazů. Nelze totiž přehlédnout, že tyto listinné důkazy je nutno chápat pouze v kontextu celého důkazního řetězce, usvědčujícího stěžovatele ze spáchání předmětného trestného činu, tzn. zejména v souvislosti s jednotlivými svědeckými výpovědmi, z nichž obecné soudy rovněž při
rozhodování o vině a trestu stěžovatele vycházely.
Rozhodnutí obecných soudci v této věci proto považuje Ústavní soud za velmi přesvědčivá a ústavně konformní. Proto Ústavní soud neshledal důvod, aby se závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - polemizoval. Je tedy zcela zřejmé, že napadenými rozsudky základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, ani jiná základní práva a svobody, porušeny nebyly
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvoláni přípustné.
V Brně dne 19. 7. 2000
JUDr. Vladimír Paul
v zastoupení předsedy senátu Ústavního soudu