ECLI:CZ:US:2000:1.US.593.2000
sp. zn. I. ÚS 593/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. P. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2000, sp. zn. 6 To 455/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 4. 10. 2000.
Svým návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 2 T 186/99, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel má za to, že shora uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. l, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, podle nichž lze vzít do vazby z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, a dále čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na spravedlivý proces. Poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, podle něhož obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí musí způsobem dostatečně zřejmým vyložit, z jakých důkazů a prokázaných skutečností jejich rozhodnutí vycházejí a na jakých procesních úvahách spočívají. Je toho názoru, že jím napadené usnesení krajského soudu neodpovídá požadavkům dostatečné zřejmosti a průkaznosti v tom směru, jakým byla odůvodněna existence vazebních důvodů.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedené usnesení o zamítnutí stížnosti stěžovatele a zjistil, že stěžovatel v řízení před obecným soudem sice podal proti usnesení okresního soudu, o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby na svobodu, v zákonné lhůtě stížnost, ale blíže ji neodůvodnil. Neuvedl tedy konkrétní důvody (jak uvádí v ústavní stížnosti), na které by mohl krajský soud, jako soud stížnostní, reagovat. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel je v současné době nepravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 2 T 186/99, pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákona a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a proti tomuto rozsudku bylo stěžovatelem podáno odvolání, o kterém bude rozhodovat Krajský soud v Ostravě. Zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby je pak obecným soudem zdůvodňováno tím, že by při svém pobytu na svobodě mohl dále mařit průběh trestního řízení svým skrýváním, případně by mohl uprchnout, neboť stěžovatel se již dostal do rozporu se zákonem a navíc se dopustil trestné činnosti ve lhůtě podmíněného odsouzení. Existuje tedy i důvodná obava pokračování v trestné činnosti, pro niž je stíhán.
Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska rozhodování soudů z pohledu tvrzených porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, se nejedná o návrh opodstatněný. Oba obecné soudy postupovaly při svém rozhodování zcela v intencích §72 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, podle kterého jsou všechny orgány činné řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Pokud jde o argumentaci stěžovatele shora uvedeným nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96, je třeba uvést, že nález konstatuje, že "v případě, kdy odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, jakož i v případě, že je posuzované rozhodnutí soudu pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování..." Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené, neshledal, že by napadené usnesení bylo nepřezkoumatelné či jinak odporovalo judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, a musel proto považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu