ECLI:CZ:US:2000:1.US.60.2000
sp. zn. I. ÚS 60/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti D. T., JUDr. L. F., a L. W., všech zastoupených advokátkou JUDr. J. M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 23 Cdo 2293/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 10 C 152/95, rozhodl ve věci žalobce J. Š. a žalovaných (stěžovatelé) o uzavření dohody o vydání věci tak, že stěžovatelé jsou povinni se žalobcem uzavřít dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu č.p. 346 v Praze 2, D. 4, spolu s parcelou č. 1175, zapsaných ve vložce č. 2133 pozemkové knihy pro kat. území N. (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění tohoto rozsudku soud především konstatoval, že předmětné nemovitosti přešly na stát darováním v tísni ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle ustanovení §5 odst. 4 cit. zákona je možno restituční nárok uplatnit u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Protože žalobce je - jakožto právní nástupce (syn) zemřelé původní vlastnice L. Š. - oprávněnou osobou, jeho nárok předchází nároku stěžovatelů a zároveň on sám nikdy státní občanství ČR nepozbyl, obvodní soud jeho žalobě vyhověl. Podle ustanovení §5 odst. 5 cit. zákona totiž nároky uspokojených oprávněných osob byly přiznány se zákonnou podmínkou, že rozsah uspokojení těchto nároků bude redukován v případě jejich kolize s nároky neuspokojených oprávněných osob a stěžovatelé proto "jako oprávněné osoby nabývali vlastnictví s vědomím výše uvedené zákonné výhrady".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 46/98, citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil.
V jeho odůvodnění především konstatoval, že žalobce zcela vyvrátil námitku stěžovatelů, jíž zpochybňovali jeho státní občanství ČR, neboť prý bylo jednoznačně prokázáno, že státní občanství ČR nikdy nepozbyl. Žalobce splnil údajně i další podmínky uvedené v zákoně č. 87/1991 Sb. Pokud stěžovatelé namítali porušení ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - protože rozhodnutím soudu došlo k vyvlastnění jejich majetku, aniž by to bylo ve veřejném zájmu a za náhradu - Městský soud v Praze tuto námitku neakceptoval. Uvedl k tomu, že účelem vydání nálezu Ústavního soudu č. 2/1997 Sb., jímž byla zrušena prekluzivní lhůta jednoho roku běžící od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. k uspokojení nároků oprávněných osob, bylo umožnit i dalším neuspokojeným oprávněným osobám, které již s ohledem na uplynutí této lhůty nemohly své nároky uplatnit, aby tyto nároky vznesly v obecné tříleté promlčecí lhůtě, jejíž počátek se váže k účinnosti citovaného nálezu. Z původního znění ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. je prý zřejmé, že nároky osob, jimž byla věc vydána, byly podmíněny právě tím, zda další oprávněná osoba vůči nim svůj nárok neuplatní u soudu. Pokud by totiž tato osoba splňovala všechny zákonné předpoklady, bylo by jejímu nároku vyhověno a původní oprávněné osoby by jí musely věc vydat. Za absurdní označil Městský soud v Praze námitku stěžovatelů, že se v daném případě jedná o vyvlastnění, neboť stěžovatelé zcela přehlížejí, že "nebýt původního diskriminačního ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (tj. podmínky trvalého pobytu na území tehdejší ČSFR vyžadované u oprávněné osoby), nikdy by jim nemovitost nebyla vydána, protože nárok žalobce jako oprávněné osoby na vydání části nemovitosti, uplatněný v tomto řízení, předcházel nároku všech žalovaných" (stěžovatelů). Stěžovatelé prý navíc pomíjejí skutečnost, že vlastnictví k předmětné nemovitosti nenabyli na základě obecných nabývacích titulů, nýbrž podle speciálního restitučního zákona č. 87/1991 Sb., takže jejich dovolávání se ochrany vlastnictví není případné.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl. V jeho odůvodnění zejména uvedl, že v ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před nálezem Ústavního soudu č. 2/1997 Sb., byla pro uplatnění zde přiznaného práva opomenuté oprávněné osoby u soudu zakotvena lhůta "do jednoho roku od účinnosti zákona", tzn. lhůta do 1. 4. 1992. V zájmu umožnění realizace tohoto práva osobám, jež se staly oprávněnými zrušením neústavní podmínky trvalého pobytu na území republiky až od 1. 11. 1994 nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., Ústavní soud nálezem č. 2/1997 Sb. s účinností od 15. 1. 1997 zrušil v ustanovení §5 odst. 5 cit. zákona jako neústavní slova "do jednoho roku od účinnosti zákona". Tím tedy došlo ke zrušení lhůty pro uplatnění práva u soudu, nikoliv však samotného práva, zakotveného v ustanovení §5 odst. 5, což ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že účelem tohoto nálezu bylo otevřít neuspokojeným oprávněným osobám cestu k uplatnění nároku zakotveného v tomto ustanovení. Zákonodárce proto měl stanovit "novou tímto nálezem vypuštěnou lhůtu"; jestliže to však neučinil, nelze dovodit, že uvedené ustanovení "bez lhůty pro uplatnění přiznaného práva je neaplikovatelné", jak se snažili prokázat stěžovatelé. Tento závěr označil Nejvyšší soud ČR za absurdní, neboť oprávněné osoby by se i po nálezu č. 2/1997 Sb. nacházely ve zcela stejné situaci jako před ním. Nejvyšší soud ČR konečně dodal, že vztah mezi občanským zákoníkem a zákonem č. 87/1991 Sb. je vztahem obecného předpisu k předpisu zvláštnímu a nestanoví-li proto ustanovení §5 odst. 5 zvláštního zákona č. 87/1991 Sb. žádnou lhůtu pro uplatnění v něm zakotveného práva, je třeba otázku lhůty řešit podle občanského zákoníku coby předpisu obecného.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvádějí, že jejich právní situaci je nutno posuzovat tak, že jako oprávněné osoby podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnili u povinné osoby nárok na vydání věci, uzavřeli s ní platnou dohodu o vydání věci (již registroval dne 3. 8. 1991 tehdejší státní notář) a nabyli proto vlastnictví k předmětné nemovitosti. Podle tehdy platného ustanovení §5 odst. 5 cit. zákona byla-li věc vydána, mohly osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána, a to do jednoho roku ode dne účinnosti zákona, tzn. do 1. 4. 1992. Žádný takový návrh však v této prekluzivní lhůtě podán nebyl. Protože stěžovatelé byli v postavení oprávněných osob, nemohli prý být ve vztahu k vydané věci osobami povinnými. Nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. byla dnem 1. 11. 1994 v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zrušena slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", takže toto ustanovení dostalo podobu "k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne". Nálezem Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. byla dnem 15. 1. 1997 v tomto ustanovení v odst. 5 zrušena slova "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", takže citované ustanovení zní "byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě v odst. 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána." K těmto změnám zákona č. 87/1991 Sb. došlo až poté, co se stěžovatelé stali vlastníky předmětné nemovitosti, takže prý jejich práva a povinnosti, vzniklá před zrušením části citovaného ustanovení, zůstala nedotčena. Proto vůči nim nemohou být uplatněny nároky jiných osob, pokud se tak nestalo za podmínek a ve lhůtě stanovené ustanovením §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v jeho původním znění. Opačný výklad by údajně vedl k nepřípustným retroaktivním účinkům nálezu Ústavního soudu. Jelikož žalobce svůj nárok vůči stěžovatelům ve lhůtě do 1. 4. 1992 neuplatnil podle ustanovení §5 odst. 5 cit. zákona, nyní tak již učinit nemůže.
Proto se stěžovatelé domnívají, že Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem porušil jejich vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť odejmutí (jejich) vlastnického práva by bylo možné cestou jen vyvlastnění. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je totiž soudce vázán zákonem a protože podle ustanovení §59 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. se z každého nálezu Ústavního soudu uveřejňuje jen výrok a nosná část odůvodnění, vyplývá prý z toho, že "součástí právního systému ČR jako obecně právní norma se stává výrok nálezu". Soud nemůže výkladem nahrazovat to, co měl upravit zákonodárce, a proto prý také není možno chybějící část speciálního zákona č. 87/1991 Sb. nahrazovat obecnou úpravou (tříletou promlčecí dobou), zvláště když zrušená lhůta byla lhůtou prekluzivní. Tím prý Nejvyšší soud ČR porušil i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby byla ústavní stížnosti vyhověno, aby byl napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušen a jeho vykonatelnost odložena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem proto není přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, pokud neshledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. V souzené věci stěžovatelé v podstatě namítají, že obecné soudy chybně interpretovaly a aplikovaly ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. a že dospěly k právním závěrům, které mají ve svých důsledcích retroaktivní účinky.
Ústavní soud již v celé řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů, mezi něž patří posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu, dále posouzení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci a konečně samotná aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 260). Protože v souzené věci stěžovatelé nenamítali případné porušení ústavně garantovaných procesních práv a s ohledem na skutečnost, že ústavností ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. se již Ústavní soud zabýval v nálezu č. 2/1997 Sb., soustředil se v dalším toliko na otázku, zda obecné soudy citované ustanovení interpretovaly a aplikovaly ústavně konformně či nikoli.
Při posuzování této otázky vycházel Ústavní soud z nálezu č. 2/1997 Sb., v němž vyslovil právní názor, že zákon č. 87/1991 Sb. v ustanovení §5 odst. 5 počítal s možností kolize zájmů více oprávněných osob, jejíž podstatou je to, že nároky pouze některých osob, oprávněných podle tohoto zákona, budou uspokojeny, zatímco nároky jiných osob uspokojeny nebudou. "Uspokojené oprávněné osoby ocitají se v procesu aplikace zmíněného zákona zcela neodvratitelně v pozici očekávání, že v případě zmíněné kolize budou vystaveny evidentnímu riziku redukce rozsahu jejich, již uspokojeného, nároku. To, že zákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto riziku záměrně vystavil, je podle názoru Ústavního soudu zcela namístě, neboť se tak děje zcela v souladu s účelem zákona, sledujícího zmírnění následků majetkových a jiných křivd z období let 1948-1989, a tendencí dát průchod ústavnímu principu rovnosti a umožnit všem oprávněným osobám uspokojení jejich nároků v rozsahu, jaký jim ze zákona přísluší, a to lhostejno, že některým z nich byla věc již vydána. Zmíněný účel a tendence zákona č. 87/1991 Sb. představují natolik významné dominanty, že v jejich světle dovolávání se nabytých práv či principů retroaktivity, a to také vzhledem k již uvedeným pozicím očekávání uspokojených oprávněných osob, vystavených zákonem pro ně nepříznivému riziku kolize se zájmy neuspokojených oprávněných osob, se jeví jako nepřípadné. Bylo-li by možno v této souvislosti vůbec uvažovat o tzv. nabytých právech, neboť pojmově jde spíše o práva nově konstituovaná, nově proto, že se tak děje především na základě jiných hmotněprávních předpisů, potom je zde patrně namístě argument, že již v době jejich konstituování měla práva těchto oprávněných osob vzhledem k možnosti zákonem předvídané kolize se zájmy dalších oprávněných osob "rizikový" podtext, jinými slovy, tyto oprávněné osoby musely nutně počítat s následky uvedenými v ustanovení §5 odst. 5 zákona. Proto zde obdobně neobstojí ani námitka retroaktivity, neboť nároky uspokojených oprávněných osob při existenci citovaného ustanovení §5 odst. 5 zákona byly přiznávány za "asistence" zákonné podmínky, že rozsah uspokojení těchto nároků bude redukován v případě jejich kolize s nároky neuspokojených oprávněných osob.
V souzené věci Ústavní soud neshledal důvod se od citovaného právního názoru odchylovat a konstatuje, že uvedená rozhodnutí obecných soudů jsou s tímto nálezem Ústavního soudu konformní. Ústavní soud v citovaném nálezu dále uvedl, že zákonodárce má stanovit v ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. novou lhůtu tak, "aby uvedl právní úpravu do takového stavu, aby bylo evidentní, že tento nárok mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala". Nic takového však zákonodárce dosud neučinil. Je proto zjevné, že obecné soudy měly v souzené věci obtížnější situaci, neboť musely za daných okolností postupovat ústavně konformně, byť nebyly - v tomto směru - vedeny výslovnou zákonnou normou. Jestliže za tohoto stavu dospěly k právnímu závěru, že v daném případě lze aplikovat obecnou tříletou promlčecí lhůtu, Ústavní soud dovozuje, že postupovaly ústavně konformně tak, aby svůj nárok mohl uplatnit i žalobce J. Š., jemuž to zrušená část zmíněného ustanovení dříve zjevně neumožňovala. Obecné soudy se tedy protiústavní interpretace a aplikace citovaného ustanovení nedopustily.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 5. 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu