ECLI:CZ:US:2000:1.US.672.2000
sp. zn. I. ÚS 672/2000
Usnesení
I. ÚS 672/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného advokátem JUDr. P. P., kterou se domáhá vydání nálezu, jímž by ústavní soud (1.) zakázal pokračovat v průtazích v trestním řízení, vedeném pod sp. zn. KVJM-84/10-2000, a (2.) přikázal individuálně posoudit trvání vazebních důvodů stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2000, sp. zn. 7 Nt 3728/2000, byl spolu s dalšími obviněnými vzat do vazby, a že stížnost proti citovanému usnesení byla dalším (blíže nespecifikovaným) rozhodnutím zamítnuta. Stěžovatel tvrdí, že za dobu trvání vazby (tzn. za 8 měsíců) byl pouze dvakrát vyslechnut a že na Městské státní zastupitelství v Brně podal žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele, v níž se domáhal i prostudování či pořízení opisů provedených odposlechů, avšak tato žádost byla dne 12. 6. 2000 zamítnuta a ke zpřístupnění opisů odposlechů nedošlo ani později. Usnesením ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 7 Nt 4194/2000, Městský soud v Brně vazbu všech obviněných prodloužil a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 739/2000, stížnost proti tomuto usnesení Městského soudu v Brně zamítl. Dne 14. 8.
2000 stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby, o níž prý' dosud nebylo rozhodnuto.
Stěžovatel se domnívá, že v předmětném přípravném řízení trestním (vedeném pod sp. zn. KVJM-84/10-2000) jsou porušována jeho základní práva, zakotvená v čl. 90 a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 5 odst. 1 a 4 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž však tato tvrzení blíže nevysvětlil. Stěžovatel se na ústavní soud obrací se žádostí, aby ústavní soud Policii ČR - Krajskému úřadu vyšetřování v Brně, Městskému státnímu zastupitelství v Brně, Městskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Brně zakázal pokračovat v průtazích v předmětném řízení a aby jim přikázal "posoudit individuálně trvání vazebních důvodů" jeho osoby.
Ještě předtím, než se ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Při posuzování podané ústavní stížnosti ústavní soud vycházel především ze svého ústavně právního vymezení ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR - podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti - a rovněž z povahy přípravného řízení trestního. Systém ústavního soudnictví v České republice je založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc ústavního soudu směřuje proto především proti pravomocným
rozhodnutím orgánů veřejné moci. Pravomoc přezkoumat "jiný zásah orgánu veřejné moci" je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem "jiného zásahu" orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje ohrožení určitého právního stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak, nežli ústavní stížností.
V souzené věci však ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ústavní stížností napadl především údajné průtahy v přípravném řízení trestním, kterého se měly dopustit všechny výše vyjmenované státní orgány. K tornu ústavní soud uvádí, že trestní řízení představuje zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, a že toto řízení podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství. Stěžovatel má tedy k dispozici potřebné procesní prostředky, za které je nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu ustanovení §167 trestního řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především orgány činnými v tomto řízení, včetně obecných soudů. Z toho důvodu, a se zřetelem na ústavní vymezení postavení ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR, je tedy nutno konstatovat, že ingerenci ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném trestním řízení akceptovat jen výjimečně. V souzené věci je však především zřejmé, že otázkou případných průtahů v řízení se musí obecné soudy zabývat zejména v souvislosti s rozhodováním o prodloužení vazby a o žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Protože podle ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu může vazba v přípravném řízení i v řízení před soudem trvat "jen nezbytně nutnou dobu", je zřejmé, že i zjištění bezdůvodných a zjevných průtahů v přípravném řízení trestním by mohlo vést k propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Protože tedy otázkou případných průtahů v přípravném řízeni se zabývají v uvedených případech orgány činné v trestním řízení v souvislosti s rozhodováním o důvodnosti dalšího trvání vazby, shledal Ústavní soud - veden obecným principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci - že za těchto okolností (tzn. i s přihlédnutím k současnému podání ústavní stížnosti, brojící proti usnesením obecných soudů, jimiž byla prodloužena doba trvání vazby
Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj
stěžovatele, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 673/2000) by bylo zjevně předčasné zabývat se "izolovaně" tvrzenými průtahy v řízení bez současného posuzování důvodnosti trvání vazby stěžovatele.
Proto ústavní soud dospěl k závěru, že tato část ústavní stížnosti je nepřípustná ve výše uvedeném smyslu, to znamená, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Jestliže stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud přikázal "posoudit individuálně trvání vazebních důvodů" jeho osoby, je nutno konstatovat, že tato část ústavní stížnosti již zjevně překračuje pravomoci ústavního soudu, které jsou zásadně koncipovány jako právo kasace a nikoliv apelace napadených rozhodnutí [srov. ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Touto částí ústavní stížnosti totiž stěžovatel ve
skutečnosti napadá rozhodnutí o vzetí do vazby (což však výslovně v této ústavní stížnosti neučinil) a nikoliv "jiný zásah" orgánu veřejné moci. Protože se tedy jedná o rozhodnutí, nepřísluší Ústavnímu soudu "přikázat" jinému orgánu určitý způsob rozhodnutí, nebot' kompetence ústavního soudu přikázat orgánu veřejné moci obnovit stav před porušením práva připadá v úvahu toliko u jiného zásahu orgánu veřejné moci a nikoliv u rozhodnutí [srov. ustanovení 83 odst. 3 písm. b) zákona
č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu].
Proto ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný a zčásti jako návrh nepřípustný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 12. 2000