ECLI:CZ:US:2000:2.US.188.97
sp. zn. II. ÚS 188/97
Usnesení
II.ÚS 188/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla, soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Z.R., zastoupené JUDr. J.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.3.1997, sp. zn. 38 Ca 119/96, za účasti Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, Výzkumného ústavu lesního hospodaření a myslivosti J., Pozemkového fondu České republiky, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28.5.1997 se navrhovatelka obrátila na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností, kterou se domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.3.1997, sp. zn. 38 Ca 119/96, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu 1 hlavního města Prahy, pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), ze dne 13.2.1996 č j. PÚ 1000/95, jímž bylo určeno, že se neschvaluje dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená dne 5.5.1995 Výzkumným ústavem lesního hospodaření a myslivosti jako osobou povinnou a stěžovatelkou jako osobou oprávněnou. Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že stěžovatelka, která uplatnila nárok na jednu osminu nemovitostí po Ing. J.K., nemá postavení oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a ,jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"zákon o půdě "), když podle předložené závěti Ing. J.K. odkázal stěžovatelce jednu osminu dosud nevyplacené náhrady za majetek vykoupený podle zákona č. 46/ 1948 Sb.
Jak patrno z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 119/96, původním vlastníkem pozemku parc.č. 266/1 v k.ú. L., kterého nabyl československý stát na základě prohlášení správy zemědělství a lesního hospodářství KNV v P. ze dne 3.5.1958 a rozhodnutí finančního odboru ONV P. ze dne 24.2.1960, čj. fin. 17/88-A-351/59, a dále pozemků parc.č. 250,
II. ÚS 188/97
247, 230, 255, 274, 277, 273, 256, 264, 266/3 a 272/1 též v k.ú. L., kterých nabyl československý stát na základě výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., výměrem ONV P., zn. 611/17/3-1949-IX/1, ze dne 2.5.1949, byl Ing. J.K. Závětí ze dne 17.6.1958, dodatečně publikovanou protokolem ze dne 13.3.1991, sp.zn. 2 Nsn-1-125/91, odkázal Ing. J.K. stěžovatelce 1/8 dosud nevyplacené náhrady za znárodněný majetek, majetek vykoupený podle zákona č. 46/1948 Sb. a majetek vzatý do národní správy, všechen v k.ú. L., Ing. J.K. zemřel 27.8.1964. Dědické řízení bylo v roce 1964 zastaveno, protože zůstavitel nezanechal žádný majetek.
Městský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci správního soudnictví v řízení o opravném prostředku, a posuzoval zákonnost rozhodování pozemkového úřadu z toho hlediska, zda správně posoudil postavení stěžovatelky jako oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že Ing. J.K. odkázal navrhovatelce svůj nárok na jednu osminu náhrady za vykoupené pozemky, nelze větu třetí shora citovaného ustanovení použít, neboť podle této části citovaného ustanovení lze postupovat tehdy, jestliže zůstavitel v závěti určil určitou osobu dědicem k části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání. Aby bylo možno podle tohoto ustanovení postupovat, bylo by třeba, aby v závěti byla stěžovatelka ustanovena jako dědička přímo k části nemovitostí. Z obsahu závěti však tuto skutečnost nelze dovodit, neboť zůstavitel výslovně stanovil, že navrhovatelce odkazuje jednu osminu nároku na náhradu za vykoupené nemovitosti, tedy nárok na pohledávku zůstavitele, na vyplacení finanční náhrady. Tuto konkrétně projevenou vůli zůstavitele je podle názoru Městského soudu v Praze nutno respektovat a nelze význam závěti a vůli v ní vyjádřenou měnit dalším výkladem. Navrhovatelka však podle názoru Městského soudu v Praze nemá postavení oprávněné osoby ani podle první věty citovaného ustanovení, neboť ze závěti ničeho nenabyla, nenabyla žádného vlastnictví, když uvedená část tohoto ustanovení podmínku nabytí vlastnictví stanoví. Dědické řízení po Ing. J.K. bylo zastaveno proto, že neměl žádný majetek.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zdůraznila, že své postavení oprávněné osoby dovodila z ustanovení §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě, a to jako dědička původního vlastníka na základě jeho závěti ze dne 17.2.1958, ve které nejprve Ing. J.K. konstatoval, které nemovitosti mu byly státem odňaty (znárodněny, vykoupeny), za něž mu přísluší náhrada a jednu osminu této celkové náhrady odkazuje stěžovatelce. Stěžovatelka uvádí, že původní vlastník nepochybně měl v úmyslu odkázat jí jedeni osminu svého nemovitého majetku, přičemž v době sepsání závěti si byl vědom, že nemovitosti mu již nepatří. Důsledky takto projevené vůle nemohou však být, podle názoru stěžovatelky, odlišné od důsledků v případě, byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitostí, na kterou se vztahuje povinnost vydání, ve smyslu §4 odst. 2 písm. b), poslední věta za středníkem, zákona o půdě. Okolnost, že k sepsání závěti došlo až po odnětí nemovitosti státem, by proto neměla navrhovatelku odsunout do zcela odlišného postavení ve srovnání s dědicem, který byl zůstavitelem obmyšlen před odnětím nemovitostí nebo ve srovnání s dědicem, kdy zůstavitel odmítl vzít odnětí svého majetku totalitním státem na vědomí, nadále o tomto majetku uvažoval jako o svém vlastnictví a ve své závěti stanovil dědice určité části nemovitosti. Zamýšlený důsledek je totožný, totožné postavení by pak měla mít stěžovatelka i v rámci uplatňování nároků podle zákona o půdě, a mělo by jí náležet postavení oprávněné
II. ÚS 188/97
osoby podle zákona o půdě. Z těchto důvodů se stěžovatelka domnívá, že rozsudkem Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejího ústavou zaručeného práva rovnosti v právech a rovnosti v postavení podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze zastoupený JUDr. L.L., předsedou senátu, odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a dodává, že text ustanovení §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě je natolik určitý, že jeho determinující význam nelze popřít ani širokým výkladem stěžovatelky. Naopak úmysl zůstavitele je jednoznačný, neboť odkázané právo na částečnou pohledávku není možné zaměnit za spoluvlastnický podíl, a rekonstruovat úmysl zůstavitele jiným způsobem pak nelze. Argumentaci o porušení rovnosti účastníků městský soud nepovažuje za případnou. Navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Pozemkový fond ČR, územní pracoviště P., se vzdal práva být vedlejším účastníkem, stejně jako Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti J.
Další vedlejší účastník Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, k věci uvedl, že navrhovatelka nesplňuje podmínky pro postavení oprávněné osoby ve smyslu §4 zákona o půdě a nelze jí nemovitosti vydat. O zásah do ústavně zaručeného práva rovnosti se nejedná. Jde o případ, na který zákon o půdě nepamatoval. Skutečnost, že zákon o půdě nepostihuje všechny následky křivd, ale že snahou je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, vyplývá přímo z jeho preambule.
Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva rovnosti podle čl. 1 a rovných práv účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 119/96, a s výše uvedenými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vyšel při tom z toho, že účelem správního, a zejména soudního řízení, je poskytnout ochranu právům toho, kdo se jí domáhá. Z tohoto důvodu by mělo význam kasační rozhodnutí ústavního soudu pouze v případě, pokud by po novém soudním řízení, popř. i správním řízení, bylo možno dojít k jinému, pro stěžovatele příznivému výsledku. To však v daném případě de lege lota možné není. Ústavní soud přitom z dále uvedených důvodů nemá, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, možnost tento stav změnit.
Při svém rozhodování vyšel Ústavní soud z toho, že ústavní stížností stěžovatelka směřuje proti výkladu ustanovení §4 odst. 2 písm.b) zákona o půdě, který v jejím případě uplatnil pozemkový úřad a následně potvrdil Městský soud v Praze, a domáhá se jiného výkladu tohoto ustanovení. Ve výkladu uplatněném shora uvedenými orgány spatřuje porušení ústavní zásady rovnosti. Podstatou ústavní stížnosti je však podle názoru Ústavního soudu samotné znění citovaného ustanovení zákona o půdě, které je pro stěžovatelku ve svém důsledku nepříznivé.
Ústavní soud, jako již mnohokrát, musí konstatovat fakt, že účelem restitucí nemohlo být odstranění, nýbrž jen zmírnění křivd, ke kterým došlo, a to jen křivd některých. V daném případě okolnosti nasvědčují tomu, že ke křivdě vůči původnímu
II.ÚS 188/97
vlastníku předmětných nemovitostí Ing. J.K. došlo. Pro uplatnění restitučního nároku vymezil zákon o půdě v §4 okruh tzv. oprávněných osob, které mohly restituční nárok uplatnit. Stěžovatelka se svým právním postavením nejvíce přibližuje vymezení oprávněných osob obsaženému v ustanovení §4 odst. 2 písm. b), který jako oprávněnou osobu určuje dědice ze závěti, který nabyl
vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic ze závěti ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti. Tak však ze spisového materiálu vyplývá, šlo vskutku pouze o přiblížení k uvedené skupině oprávněných osob, neboť ve skutečnosti na straně stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro zařazení do této skupiny oprávněných osob.
V tomto směru, tedy pokud jde o zjištění skutkového stavu pozemkovým úřadem a Městským soudem v Praze, nevznáší námitky ani stěžovatelka. Pokud pak jde o výklad ustanovení §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě, použitý pozemkovým úřadem a Městským soudem v Praze, neshledává Ústavní soud, že by uvedené orgány veřejné moci při rozhodování o právech stěžovatelky vybočily z ústavního rámce daného čl. 36 odst. l a 2 Listiny. Ústavní soud nemá důvodů se v tomto ohledu odchylovat od právních závěrů vyslovených Městským soudem v Praze.
Ústavní soud v této souvislosti opakovaně (srov. např. nález sp.zn. I. ÚS 59/93) připomíná, že restituce v České republice nejsou založeny na koncepci odstranění všech křivd, nýbrž pouze některých, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo proto věcí zákonodárného orgánu, aby vlastní právotvornou činností založil Nárok na restituci zemědělského majetku pro stanovený okruh oprávněných osob. Fyzické osoby, kterým oprávněná osoba, jež zemřela před uplynutím lhůty uvedené v §13 zákona o půdě, odkázala pouze podíl z nevyplacené náhrady za pozemky, které převzal stát v případech uvedených v §6 citovaného zákona, nebyly zákonem o půdě zařazeny do okruhu oprávněných osob. Z tohoto důvodu stěžovatelka nesplňuje podmínku §4 odst. 2 zákona o půdě, a její žádosti nebylo možno vyhovět.
Ústavní soud nemůže z téhož důvodu přisvědčit stěžovatelkou namítanému porušení zásady rovnosti, neboť, jak již Ústavní soud konstatoval (srov. nález sp.zn. IV. ÚS 109/94), v podmínkách restitučních řízení, realizujících se podle jednotlivých restitučních předpisů, je nutno ústavní princip rovnosti chápat jako zaručení rovného přístupu všech v úvahu přicházejících oprávněných osob k nárokům, které jsou jim těmito restitučními zákony zaručeny, a to při splnění všech podmínek, na něž ten který restituční zákon úspěch ve věci váže. K porušení zásady rovnosti by naopak došlo, pokud by ze strany soudu bylo porušeno právo na stejné rozhodování ve stejných případech a došlo by k libovůli při aplikaci práva (srov. nález ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 206/98). Takové porušení ústavního principu rovnosti však v daném případě ústavní soud neshledal.
Z těchto důvodů byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou a jako taková odmítnuta.
Pro úplnost ústavní soud považuje za nutné upozornit na nepřesné znění výroku rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 38 Ca 119/96-23, který potvrzuje rozhodnutí pozemkového úřadu, avšak zároveň se v něm nesprávně uvádí, že věc se vrací k rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení §250q odst. 2 o.s.ř. je v případě potvrzení rozhodnutí správního orgánu věc ukončena, a není již možno
II. ÚS 188/97
vyslovovat, že se vrací k dalšímu řízení, což by připadalo v úvahu pouze tam, kde se rozhodnutí správního orgánu zrušuje. Toto dílčí pochybení však nic nemění na tom, že po právní stránce bylo rozhodnutí pozemkového úřadu rozsudkem Městského soudu v Praze potvrzeno a řízení ve věci bylo ve smyslu ustanovení §250s o.s.ř. skončeno, jak to ostatně správně uvádí poučení o opravném prostředku citovaného rozsudku.
Ústavní soud v postupu pozemkového úřadu a Městského soudu v Praze neshledal namítaná porušení ústavy ČR a Listiny. Proto senát ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. května 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu