ECLI:CZ:US:2000:2.US.278.2000
sp. zn. II. ÚS 278/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve složení předseda JUDr. Antonín Procházka a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Vojtěch Cepl, ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000, č.j. 14 Co 87/2000-27, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 8. 1997, č.j. 7 C 167/97-78, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Skutková a právní stránka případu je následující. Stěžovatel napadá shora citované usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 1. 2000, č.j. 19 C 106/99-21. Tímto usnesením byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9, pod sp. zn. 7 C 167/97. Stěžovatel namítal, že nebyly splněny předpoklady rozsudku pro zmeškání, kterým mu bylo uloženo zaplatit 223.708,90 Kč s příslušenstvím. V roce 1997 pracoval v zahraničí a o jednání soudu nebyl vyrozuměn. Proto nemohl navrhnout důkazy, které by pro něj znamenaly příznivější výsledek. O řízení ve věci 7 C 167/97 se dověděl v rámci exekučního řízení dne 1. 2. 1999. Soud I. stupně provedl výslech manželky obžalovaného a vyžádal si zprávu doručené pošty. Došel přitom k závěru, že důvod obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není dán, protože stěžovatel sice pracoval v zahraničí, nikoli však nepřetržitě. Dlouhodobý pobyt na poště neoznámil (č.l. 18 soudního spisu), a i tak uložené zásilky podle tvrzení původního žalobce od roku 1996 nevyzvedával (č.l. 6 soudního spisu). Manželka, se kterou stěžovatel žije společně v rodinné domku, přebíráním pošty pověřena nebyla. Soud neuvěřil její výpovědi v tom směru, že o uložení zásilky nebyl stěžovatel vyrozuměn. Přejímáním pošty byla podle výpovědi samotného stěžovatele (č.l. 6 soudního spisu) pověřena jeho matka, která s nimi žila v rodinném domku, ta však v roce 1998 zemřela.
Odvolací soud potvrdil správnost závěrů soudu I. stupně, který konstatoval, že stěžovatel si mohl v době svých pobytů v místě bydliště vždy po 2 až 3 týdnech pobytu v zahraničí zásilku vyzvednout. Odvolací soud přitom navíc zdůraznil význam jednoměsíční odběrní lhůty, upravené v §43 odst. 1 vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád). Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že nebyl o uložení zásilky poštou uvědomen. Ze soudního spisu plyne, že byl k jednání dne 19. 8. 1997 předvolán dvakrát cestou doručené obálky s modrým pruhem, určené do vlastních rukou, obsahující veškeré údaje podle §47 odst. 2 o.s.ř. a přílohy č. 5 poštovního řádu. Byl na ní údaj o provedené výzvě k opětovnému doručení s datem odlišným od data následného uložení zásilky. Obálka byla opatřena otiskem razítka pošty. Odvolací soud konstatoval, že takto správně vyplněná doručenka má povahu veřejné listiny ve smyslu §134 o.s.ř. a její správnost stěžovatel v řízení nevyvrátil. Navíc i tehdy, pokud by došlo ke ztrátě vyrozumění o uložení zásilky, jde tato skutečnost na vrub adresáta, pokud údaje na doručence svědčí o tom, že se toto vyrozumění dostalo do sféry ovládané adresátem. Proto jeho návrh zamítl a usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že postupem obou soudů byla porušena jeho práva, uvedená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť byl bez svého zavinění zbaven možnosti vyjádřit se k prováděným důkazům, což mělo vliv na rozhodnutí ve věci samé. Svou neúčast při jednání před soudem I. stupně dne 19. 7. 1997 (správně 19. 8. 1997) řádně doložil potvrzením firmy ze SRN a výpovědí manželky. Nespravedlnost rozsudku spatřuje v tom, že soud rozhodl na základě důkazů tvrzených žalobcem, a které nebyly podle §6 o.s.ř. spolehlivě zjištěny.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. M.V., která plně odkázala na odůvodnění rozsudku a navrhla odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou v části, ve které se napadá pravomocné usnesení odvolacího soudu. Kontumační rozsudek z 19. 8. 1997 nemohl být předmětem tohoto řízení, ač prakticky veškerá argumentace stěžovatele se týká soudního řízení z roku 1997.
Věc byla proto Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") již z toho důvodu, že při řízeních o návrhu na povolení obnovy řízení byl přítomen a byl zastoupen advokátem.
V řízení se jednalo o posouzení všech okolností doručení vyrozumění o jednání před soudem I. stupně. Posouzení těchto otázek je v působnosti obecných soudů. Stěžovatel především vznáší námitky k závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu ustanovení občanského soudního řádu a poštovního řádu a hodnocení stěžovatelem nabízených důkazů ohledně nedoručení předvolání k jednání nařízenému na den 19. 8. 1997. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatel své důvody z obou stupňů řízení znovu přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Kompetence Ústavního soudu je dána teprve tehdy, když jsou současně zasaženy práva a svobody základní nad rámec kautel čl. 4 Listiny, a to způsobem, který lze označit za jejich porušení. Pouhý zásah v rámci kautel čl. 4 Listiny nestačí.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Základním právům stěžovatele v dané věci ochrana soudy odepřena nebyla. Měl možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhat se stanoveným postupem svých práv (nejen základních) a soudy mu tuto ochranu neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly postupně jeho návrh na povolení obnovy řízení a odvolání a rozhodly o nich předepsaným způsobem. To, že stěžovatel v řízení neuspěl, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat. Ústavní soud zastává ve své již ustálené judikatuře názor, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). O takový případ v tomto řízení nejde. Oba soudy se podrobně zabývaly předloženými důkazy stěžovatele, původního žalobce v řízení z roku 1997, vyžádaly si stanovisko doručné pošty a vyvodily z nich závěry, které nejsou v tak výrazném nesouladu se skutkovými zjištěními, že by mohly být dány podmínky pro zásah Ústavního soudu. Pokud pak jde o právní vývody obou soudů, zastává Ústavní soud názor, že výklad obyčejných zákonů a podzákonných předpisů je v kompetenci obecných soudů a jeho sjednocování v kompetenci Nejvyššího soudu, který tak učinil ve více případech, a napadené usnesení odvolacího soudu se tohoto výkladu drží. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by bylo tento postup možno shledat neústavním. Povaha a obsah rozsudku pro zmeškání předmětem tohoto řízení být nemohlo. Proto se námitkami v tomto směru nemohl Ústavní soud zabývat.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 9. 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu