ECLI:CZ:US:2000:2.US.361.98
sp. zn. II. ÚS 361/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti V.P., zastoupeného JUDr. T.Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 3 To 69/97, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 3 T 114/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů stěžovatel namítá, že trestní řízení vedené proti jeho osobě mělo vady spočívající mimo jiné v tom, že sdělení obvinění ze dne 2. 9. 1996 bylo účelové, orgány činné v trestním řízení nepřihlížely k důkazům navrhovaným obhajobou k vyvrácení obvinění, svědecké výpovědi ve prospěch stěžovatele interpretovaly v jeho neprospěch a obecné soudy rozhodly o vině stěžovatele bez jediného přímého či nepřímého důkazu. Vrchnímu soudu v Praze je pak vytýkána chybná právní kvalifikace spočívající v tom, že rozsudek byl na základě odvolání státního zástupce změněn v neprospěch stěžovatele rozšířením o odstavec 2 a 3 ust. §148 trestního zákona, čímž došlo i k navýšení trestu, ač k tomu nebyly splněny zákonné podmínky vyžadující spáchání trestného činu nejméně se dvěma dalšími osobami. Tím mělo dojít k porušení práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces stěžovateli zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále měla být porušena i práva stěžovatele zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny a v čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluva").
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 3 T 114/96, Ústavní soud zjistil, že dne 2. 9. 1996 bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle ust. §148 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, ve stádiu pokusu, spáchaného formou spolupachatelství dle ust. §9 odst. 2 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že obstaral fiktivní doklady o nákupu a prodeji 90.000 kg chemických prostředků v celkové hodnotě cca 11.000.000,-- Kč, a to v úmyslu neoprávněně získat společně s M.P. částku 1.995.400,-- Kč formou nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí roku 1995 u F.ú. Za uvedené jednání byl stěžovatel dne 18. 9. 1997 Krajským soudem v Hradci Králové uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1, §148 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl vedle trestu zákazu činnosti uložen trest odnětí svobody v délce 2 roků s podmíněným odkladem na 4 roky. Soud tedy v této fázi řízení neshledal zákonné podmínky ust. §88 odst. 1 trestního zákona pro použití vyšší trestní sazby dle odst. 3 §148 trestního zákona, jak požadovala obžaloba.
Podáním ze dne 16. 10. 1997 se stěžovatel proti uvedenému rozsudku odvolal do výroku o vině i trestu k Vrchnímu soudu v Praze. V odvolání stěžovatel uváděl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, a že předmětný obchod skutečně proběhl. Dále v odvolání namítá, že snížená čistota a funkčnost zobchodovaných chemických produktů je způsobena absencí údržby, mrazem a dalšími vlivy, které působily na předmětné produkty během dlouhého časového úseku před zajištěním vzorků potřebných pro znalecký posudek, když nevyloučil ani neoprávněný zásah třetích osob, poukázav na přístupnost lokality, kde byly předmětné produkty uskladněny. Přestože dokazování v řízení před soudem prvního stupně vyznělo dle názoru stěžovatele ve prospěch obžalovaných, a jeho vina tudíž nebyla prokázána, Krajský soud v Hradci Králové jej uznal vinným.
Odvolání v neprospěch obžalovaných však podal v zákonné lhůtě i krajský státní zástupce.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. 3 To 69/97, byla odvolání obou obžalovaných zamítnuta jako nedůvodná, zatímco k odvolání státního zástupce byl prvoinstanční rozsudek zrušen a Vrchní soud rozhodl ve věci sám tak, že stěžovatel i M.P. jsou vinni spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky ve stádiu pokusu, ovšem podle ust. §148 odst. 1 a 3. Uložil stěžovateli vedle zákazu činnosti i nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a zařadil jej pro výkon trestu do věznice s dozorem. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvoinstančního shledal zákonné důvody §88 odst. 1 trestního zákona pro použití vyšší trestní sazby podle ust. §148 odst. 3 trestního zákona. Dle jeho názoru se pokus totiž vztahoval i na úmyslné způsobení škody velkého rozsahu, což za situace, kdy pravděpodobnost dokonání uvedeného trestného činu byla vysoká, je okolností podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ve zbylém se však odvolací soud plně ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že není dalším odvolacím soudem, a není proto oprávněn přezkoumávat meritorní rozhodnutí z hlediska věcné správnosti ani způsobu hodnocení důkazů. Musel se ovšem zabývat otázkou, zda napadená rozhodnutí v daném případě nejsou v rozporu s právy a svobodami, které zaručuje stěžovateli Ústava ČR, Listina základních práv a svobod či mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ústavní soud zkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů zejména z hlediska čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, a dále i čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Dle názoru stěžovatele došlo při rozhodování o jeho vině ze strany soudů k porušení principu "in dubio pro reo", vyplývajícího odvozeně z ústavně zakotvené zásady presumpce neviny. Právě čl. 6 odst. 2 Úmluvy vyžaduje prokázání viny zákonným způsobem, a zákon (trestní řád) tuto zásadu upravuje ve svém ust. §2 odst. 5, kde říká, že "orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí". Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, obecné soudy považovaly v souladu s ust. §2 odst. 5 trestního řádu rozsah zjištění skutkového stavu věci za dostačující pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností.
Do takového hodnocení obecného soudu by Ústavní soud mohl zasáhnout jen tehdy, jsou-li právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (III. ÚS 84/94, Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, str.257).
Žádný takový extrémní nesoulad Ústavní soud v dané věci nezjistil. Výčet pochybení orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, doplňuje a konkretizuje stěžovatel sám v příloze ústavní stížnosti nazvané "Vyjádření k rozsudku Vrchního soudu ve věci 3 To 69/97". Ani jedna ze stěžovatelem uváděných námitek zaměřených proti proběhnuvšímu trestnímu řízení a zejména proti rozhodnutí obecných soudů, nebyla shledána natolik závažnou a odůvodněnou, aby bylo možno konstatovat zásah do práv a svobod zaručených stěžovateli Ústavou ČR, Listinou či mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy.
Stěžovatel především namítá účelovost obvinění, čímž má být dle jeho názoru zřejmě porušena zásada zákonného stíhání, vyjádřená v ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny. Tato zásada zakotvuje princip, že nikdo nebude stíhán a zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. To znamená, že postup orgánů činných v trestním řízení musí být striktně v souladu s procesními předpisy (trestní řád) a důvod vedení takového trestního řízení musí mít oporu v hmotněprávní úpravě (trestní zákon). Je-li tedy trestní stíhání zahájeno záznamem o sdělení obvinění se všemi formálními náležitostmi a pro skutkovou podstatu uvedenou v trestním zákoně, není možno, a to ani v případě, že je později trestní stíhání zastaveno, automaticky dovozovat účelovost obvinění a potažmo porušení čl. 8 odst. 2 Listiny. Ze spisového materiálu v daném případě nevyplývá účelovost ani zřejmá neopodstatněnost sdělení obvinění, na jehož základě je možno trestní stíhání vést. Sdělení obvinění není rozhodnutím o vině. Při sdělení obvinění proto od vyšetřovatele nelze požadovat takový řetězec důkazů jako od soudu, který následně o vině či nevině rozhoduje, a to převážně na základě důkazů opatřených vyšetřovatelem v přípravném řízení, jehož počátek splývá právě s momentem sdělení obvinění.
Za hrubý nedostatek v práci vyšetřovatele považuje stěžovatel i značný časový odstup mezi uskladněním prodávaných chemických přípravků a odběrem jejich vzorků pro účely vypracování znaleckého posudku. Tyto vzorky byly odebrány dne 1. 6. 1996 v areálu firmy C. zhruba jeden rok po uskladnění (neboť dle dostupných informací se kontrolované chemické prostředky nacházely v předmětných nádržích ode dne 26. 5. 1995). Pro optimální posouzení původního složení chemických substancí by nepochybně bylo žádoucí odebrat příslušné vzorky mnohem dříve, avšak to nebylo možné vzhledem k okolnostem případu. Samotné trestní řízení totiž bylo zahájeno až 15. 4. 1996 sdělením obvinění M.P. a stěžovateli bylo obvinění sděleno dokonce až 2. 9. 1996. Proto nelze značný časový odstup mezi uskladněním a provedením kontroly přičíst k tíži vyšetřovateli a považovat ho za neodůvodněný průtah.
Dále stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení a především pak obecné soudy nepřihlížely k důkazům vyvracejícím jeho obvinění, některé svědecké výpovědi interpretovaly v neprospěch stěžovatele, anebo provedení důkazů navrhovaných obhajobou vůbec nepřipustily. Tímto postupem mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 3 Úmluvy (omylem zřejmě uveden nesouvisející čl. 5 odst. 3 Úmluvy) a z něho vyplývající právo na obhajobu.
Krajskému soudu v Hradci Králové vytýká stěžovatel především, že zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem důležitého svědka V.P., konfrontaci znalce se svědkem Z., i vypracování dalšího znaleckého posudku z oboru chemie a cen vnitřního obchodu za účelem jednoznačného zjištění použitelnosti a prodejnosti předmětných chemických produktů. Tyto návrhy na doplnění dokazování skutečně soud zamítl, je ale třeba zdůraznit, že je jen věcí soudu, které důkazy provede a které nikoli. Není povinností soudu provádět všechny navržené důkazy. Podstatné je, aby byla zachována tzv. "rovnost zbraní" a aby byly prověřovány skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného resp. obžalovaného. V tomto případě tato zásada vyjádřená v čl. 36 odst.1 Listiny a v čl. 6 odst. 3 Úmluvy podle zjištění Ústavního soudu porušena nebyla.
Rovněž odvolacímu soudu stěžovatel vytýká zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem svědků B., Z., L., M. atd. Vrchní soud v Praze tento postup odůvodnil tak, že neshledává potřebu doplnění dokazování, protože návrhy na doplnění dokazování směřují jen k opakování důkazů již provedených. Zdůvodnění odvolacího soudu nelze nic vytknout, neboť navrhovaní svědkové, jejichž svědectví mohlo mít případně vliv na rozhodnutí ve věci samé, byli soudem prvního stupně předtím vyslechnuti a stěžovatel měl možnost na jejich výpovědi reagovat, klást svědkům otázky apod. Nelze opomenout ani ust. §263 odst. 6, z něhož vyplývá, že důkazy se před odvolacím soudem zpravidla neprovádějí.
Dle názoru stěžovatele se prvoinstanční soud nevypořádal s výpovědí svědka D., ani s rozpory ohledně čistoty nádrží, stejně tak jako s přístupností lokality, kde tyto nádrže s chemickými prostředky byly umístěny. Pokud se jedná o výpověď svědka D., která by mohla svědčit dle názoru stěžovatele o reálnosti zpochybňovaného obchodu s chemickými prostředky a tím o jeho nevině, soud se s ní dostatečně vypořádal na straně 15 odůvodnění rozsudku. Tato výpověď není ani v rozporu s jinými provedenými důkazy či závěry soudu. Pokud jde o tvrzené rozpory mezi provedenými důkazy ohledně přístupnosti nádrží a jejich čistoty ke dni 26. 5. 1995, je rovněž věcí obecného soudu se s nimi vypořádat. Musí tak ovšem učinit řádně a přezkoumatelně v odůvodnění svého rozhodnutí (III. ÚS 150/93). To soud učinil. V odůvodnění velmi podrobně popisuje, kteří svědkové jsou z jeho pohledu věrohodní a kteří nikoli, proč apod. Ani v tomto případě se proto nejedná o porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Krajskému soudu v Hradci Králové dále stěžovatel vytýká nepřesnosti v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 9. 1997, jako např. na straně 13, kde se uvádí: "svědek Z. vypověděl, že přístup k cisternám je oplocený", nebo na téže straně "navíc o tom, že by část zboží byla mimo nádrže, tj. v konvích, se nezmínili obžalovaní P. ani P. ve svých výpovědích". V této části je námitka stěžovatele oprávněná, neboť tyto výroky neodpovídají skutečnosti. Pravdou však je, že u interpretace výpovědi svědka Z. se jedná o nedopatření, které soud uvádí na pravou míru o několik řádků níže. Dle názoru Ústavního soudu ani tato drobná pochybení nevedla soud k chybnému meritornímu rozhodnutí a neznamenají porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Pokud jde o tu část odůvodnění rozsudku, kde se uvádí, že "obžalovaný P. v C. osobně jednal a znal tamní poměry. V C. se volně pohyboval, nikomu se nehlásil.", je tato formulace soudu opodstatněná a opírá se o výpověď stěžovatele z přípravného řízení na č.l. 115 a 116 spisu.
Stěžovatelem je v ústavní stížnosti rovněž namítáno, že byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ust. §8 odst. 1, §148 odst. 1, 3 trestního zákona, bez jediného přímého či nepřímého důkazu, tedy že jeho vina nebyla bez důvodné pochybnosti prokázána, a to ani částečně.
Poslední námitka stěžovatele směřovala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 3 To 69/97, kterým byl původní rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové změněn tak, že oba obžalovaní byli uznáni vinnými spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné dávky dle §8 odst. 1. §148 odst. 1, 3 tedy na rozdíl od prvoinstančního soudu shledal zákonné podmínky pro použití vyšší trestní sazby. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud pochybil v právní kvalifikaci, neboť nebyly dle jeho názoru splněny zákonné podmínky pro použití odstavce 2 §148 trestního zákona, když zákon vyžaduje, aby byl čin uvedený v odst. 1 či 2 spáchán nejméně se dvěma osobami, kdežto odsouzeny byly v dané trestní věci pouze osoby dvě.
I tuto námitku shledal Ústavní soud nedůvodnou, neboť z ustáleného právního názoru obecných soudů vyplývá, že zákon má v případě požadavku spáchání trestného činu nejméně se dvěma osobami na mysli pouhou vědomost pachatele o součinnosti s těmito osobami a podmínkou použití uvedené kvalifikace není odsouzení pachatele a dalších dvou osob. Ústavní soud ostatně zjistil, že námitka stěžovatele týkající se pochybení odvolacího soudu v právní kvalifikaci je bezpředmětná, a to s ohledem na skutečnost, že vychází ze znění §148 odst. 2 trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu.
Stěžovatel byl odsouzen pouze podle ust. §148 odst. 1, 3 trestního zákona. K navýšení jeho trestu došlo na základě použití vyšší trestní sazby dle ust. §148 odst. 3, tedy z důvodu pokusu způsobit škodu velkého rozsahu, když s podmínkami pro použití vyšší trestní sazby stanovenými v ust. §88 trestního zákona se odvolací soud dostatečně vypořádal v odůvodnění rozsudku.
Stěžovatelem namítané porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 5 odst. 3 (resp. čl. 6 odst. 3) Úmluvy, tj. porušení práva na spravedlivý proces a souvisejícího práva na obhajobu, nebylo s ohledem na výše uvedené Ústavním soudem shledáno. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu