ECLI:CZ:US:2000:2.US.367.2000
sp. zn. II. ÚS 367/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., právně zastoupeného JUDr. V. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Co 655/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2000, napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2000, č. j. 20 Co 655/99-101, a to pro porušení čl. 95 Ústavy a čl. 36 , čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2000, č. j. 20 Co 655/99-101, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 1999, č. j. 28 C 82/95-72, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba jednak na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, udělenou mu vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalovaným) Ministerstvem zahraničních věcí ČR dne 20. 12. 1994 podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a dále žaloba na zaplacení ušlé mzdy ve výši 46 227,- Kč podle §61 odst. 1 zák. práce. Na podkladě zpětvzetí žaloby podle §96 o. s. ř. zastavil soud řízení ohledně částky 190,- Kč, požadované stěžovatelem na náhradě mzdy, kterou vedlejší účastník po podání žaloby zaplatil. Na stejném podkladě zastavil řízení ohledně částky 3 080,- Kč s přísl., požadované stěžovatelem jako doplatek mzdy z důvodu zařazení do nesprávné platové třídy, ohledně níž probíhá samostatné řízení. Stěžovateli soud uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 14 500,- Kč a rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku v částce 364,- Kč stěžovateli.
Ve své stížnosti stěžovatel uvádí, že odvolací soud potvrdil svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně a uznal bez důkazů za platnou výpověď, kterou mu dalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR dne 20. 12. 1994 pro porušování pracovní kázně, aniž by byl ve spise obsažen jediný důkaz o tom, že od února 1994 do dubna 1994 zmeškal nějakou pracovní dobu. Soud podle stěžovatele odmítl vyslechnout jako svědky bezprostřední nadřízené stěžovatele na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, kteří by jako svědci museli potvrdit, že nikdy během jeho zaměstnání na Ministerstvu zahraničních věcí ČR u stěžovatele nezjistili porušování pracovní doby. Tím soud stěžovateli zároveň znemožnil, aby se k jejich svědeckým výpovědím vyjádřil. Podle stěžovatele mu Ministerstvo zahraničních věcí ČR dalo výpověď až po uplynutí více než 8 měsíců poté, co měl podle výpovědi porušovat pracovní dobu, což se podle stěžovatele nikdy nestalo a 6 měsíců poté, co stěžovatel onemocněl a pro pracovní neschopnost přestal chodit do zaměstnání.
Z ústavní stížnosti i z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli byla dána výpověď z pracovního poměru u vedlejšího účastníka, když vyšlo najevo, že navzdory tomuto pracovnímu poměru na plný úvazek stěžovatel uzavřel obdobný plný pracovní poměr s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy, že označené instituce o souběžném pracovním poměru neinformoval (nevyžádal si k jeho uzavření souhlas), později přes výzvu druhý pracovní poměr neukončil a v absencích na pracovišti vedlejšího účastníka přes opačný slib pokračoval.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své stížnosti stěžovatel namítá, že soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelem.
V souladu s ust. §120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu obecným soudům nepřísluší povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhuje, ale rozhodujícím kritériem je povaha již provedených důkazů, jimiž je rozhodující skutkový stav věci dostatečně objasněn, když samo rozhodování o rozsahu a způsobu dokazování spadá zcela do výlučné pravomoci obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 95 Ústavy nebo čl. 36 , čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 20. září 2000