ECLI:CZ:US:2000:2.US.373.2000
sp. zn. II. ÚS 373/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti Z. D., právně zastoupené Mgr. K. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. 7 To 37/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 7 T 185/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. 7 To 37/2000, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 7 T 185/99, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V doplňujícím podání, které Ústavní soud obdržel dne 25. 7. 2000, požádala stěžovatelka o náhradu nákladů v řízení o ústavní stížnosti státem.
V projednávané věci usnesením ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. 7 To 37/2000, Krajský soud v Brně zamítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 7 T 185/99, kterým byla stěžovatelka Z. D. uznána vinnou trestným činem loupeže podle ust. §234 odst. 1 tr. zák. Trestné činnosti se stěžovatelka dopustila podle zjištění soudu prvního stupně tak, že dne 22. 7. 1999 kolem 03.00 hodin v Brně v prostoru parku před hlavním vchodem do Janáčkova divadla, společně s další, dosud neustanovenou osobou, fyzicky napadla Z. R., a to tím způsobem, že ji strhla za vlasy k zemi, následně ji bila pěstmi do obličeje a kopala ji do těla, a poté jí odcizila dámskou kabelku s finanční hotovostí 2.000 Kč, mobilní telefon zn. Eurotel GSM, 2 zlaté řetízky s přívěsky, které jí strhla z krku, a z ruky jí stáhla 3 kusy zlatých prstenů, čímž jí způsobila škodu ve výši 19.555 Kč. Za uvedenou trestnou činnost byla stěžovatelka odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obě uskutečněné agnoskace neprobíhaly v souladu s trestním řádem. Podle stěžovatelky soudy dále neprovedly důkazy navrhované stěžovatelkou.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V předmětné věci je třeba zdůraznit, že poškozená měla možnost stěžovatelku (v řízení před obecnými soudy obžalovanou) vidět a pozorovat po delší dobu při dostatečných světelných podmínkách ještě před útokem, když šly spolu po ulici. Měla možnost si ji dobře prohlédnout bez jakéhokoliv rozčilení a v normální situaci. Loupež oznámila bezprostředně po provedení. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v oznámení označila pachatelku, tedy popsala ji, stejně jako odcizené předměty. Tím byla splněna podmínka popisu pachatele uvedená v ust. §93 odst. 2 tr. ř. a podle tohoto popisu pak mohl být sestavován soubor šesti fotografií k následné agnoskaci jako základní předpoklad vznesení obvinění na určitou osobu. Pokud byla později provedena agnoskace další, šlo o provedení důkazu navíc s fotografií pachatelky s jinou barvou vlasů a účesem, tedy ověření a upřesnění osoby pachatelky. Poškozená, poučena o následcích křivé výpovědi, jako svědkyně setrvává na svém označení pachatelky a přesvědčivě dovozuje, podle čeho ji bezpečně poznává. Není důvodu pochybovat o věrohodnosti její výpovědi. Nemá k pachatelce žádný vztah a neznala ji dříve. Oproti tomu svědkyně P. je tetou druha pachatelky a její nepřesná a obecně formulovaná výpověď se jeví soudu, který tuto svědkyni u hlavního líčení viděl a slyšel, logicky jako nevěrohodná.
K námitce stěžovatelky, že soudy odmítly provést jí navrhované důkazy je třeba uvést, že podle současné judikatury není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (ust. §263 odst. 6 tr. ř.), (viz nález ÚS, sp. zn. I ÚS 362/96).
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1Listiny. Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, nemá stěžovatelka nárok na náhradu nákladů zastoupení (ust. §83 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 20. září 2000