ECLI:CZ:US:2000:2.US.376.99
sp. zn. II. ÚS 376/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky o ústavní stížnosti S. H., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 12 Co 346/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 2. 1999, sp. zn. 13 C 81/97, tak, že mu bylo dle ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. uloženo nahradit navrhovatelům náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 4.250,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 975,- Kč.
Citovanými rozhodnutími bylo zastaveno na základě zpětvzetí návrhu řízení, ve kterém se navrhovatelé vůči stěžovateli domáhali vyklizení nebytových prostor. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, dle kterého byl návrh vzat zpět pro chování odpůrce (nyní stěžovatele), neboť posuzování důvodnosti podaného návrhu na zahájení řízení nelze omezit pouze na hledisko procesní, ale musí být posuzována alespoň v základní míře i důvodnost podle práva hmotného. Z připojeného spisu Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 13 C 81/97, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně přiznání nákladů řízení, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že otázku důvodnosti návrhu je třeba posuzovat procesně (tj. z hlediska uspokojení navrhovatele odpůrcem, i kdyby k tomu odpůrce neměl právní důvody). Při zvažování náhrady nákladů řízení dle §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. stačí, když je nepochybné, že navrhovatel vzal návrh zpět poté, co odpůrce - po podání návrhu uspokojil právě ten požadavek, jenž byl tímto návrhem uplatněn. Pokud takto stěžovatel jednal, a to pak vedlo navrhovatele k zpětvzetí žaloby, je nutno dle názoru soudu považovat návrh za důvodně podaný.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.
V daném případě však obecný soud při rozhodování o nákladech řízení postupoval v intencích zákona, když výše popsanou situaci vyhodnotil tak, že zpětvzetí návrhu na zahájení řízení bylo důvodné a že bylo vyvoláno chováním stěžovatele, který po podání žaloby splnil, co bylo po něm soudně požadováno, tj. vyklidil předmětnou nemovitost.
Ústavní soud s ohledem na uvedené skutečnosti neshledal důvod rušit napadené usnesení, neboť za situace, kdy mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, neboť jeho úkolem není zabývat se eventuelním porušením standardních práv fyzických nebo právnických osob, chráněných právními předpisy, nepřísluší mu tím spíše posuzovat zákonnost rozhodnutí, týkající se jen výroku o nákladech řízení. Jak již Ústavní soud judikoval (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98), spor týkající se přiznání nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání
přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 3. 4. 2000 předseda senátu