ECLI:CZ:US:2000:2.US.406.99
sp. zn. II. ÚS 406/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky o ústavní stížnosti společnosti Z. I., spol. s r. o., zastoupené advokátem JUDr. R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 12 Co 332/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ohledně nákladů řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu řízení.
Soud rozhodnutí odůvodnil tím, že v tomto případě je na místě aplikace ustanovení §150 o.s.ř., a to s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající v sociálních poměrech odpůrce, kdy přiznání nákladů řízení by se jevilo jako nepřiměřeně tvrdé opatření a okolnost, že stěžovatel, který je prosperující právnickou osobou, své procesní stanovisko obhájil až v odvolacím řízení, vzhledem k postupně se vyvíjející výkladové praxi Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatel nesouhlasí s uvedenými závěry soudu, namítá, že odkaz na sociální poměry žalovaného nemá oporu v dokazování, a že je třeba přihlížet nejen k majetkovým poměrům toho, kdo by měl náklady řízení zaplatit, ale také k tomu, jak by se rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka řízení. Důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ani nemůže být posuzování účastníků sporu z hlediska jejich postavení, tj. "nemajetného občana a prosperující právnické osoby". Rovněž neobstojí argumentace, že stěžovatel byl úspěšný s ohledem na výkladovou praxi Nejvyššího soudu ČR až v odvolacím řízení, neboť nejednotnost rozhodovací praxe nelze přičítat v neprospěch některého z účastníků.
Dle názoru stěžovatele byly proto napadeným usnesením porušeny čl. 4, 90 a 96 odst. 1 Ústavy ČR, a čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 12 C 124/96, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem.
V daném případě však obecný soud při rozhodování o nákladech řízení postupoval zcela v intencích zákona. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele Ústavní soud zjistil, že soud se majetkovými a sociálními poměry žalovaného zabýval (č.l. 81) a s přihlédnutím ke všem okolnostem, týkajícím se sporu o zaplacení dlužné částky za zakoupení kuchyňského nádobí, dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř.
Ústavní soud s ohledem na uvedené skutečnosti v dané věci neshledal důvod rušit napadené rozhodnutí, neboť za situace, kdy mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, neboť jeho úkolem není zabývat se eventuelním porušením standardních práv fyzických nebo právnických osob, chráněných právními předpisy, nepřísluší mu tím spíše posuzovat zákonnost rozhodnutí, týkající se jen výroku o nákladech řízení. Jak již Ústavní soud judikoval (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98 a usnesení ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98), spor týkající se přiznání náhrady nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 4. 2000
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu