ECLI:CZ:US:2000:2.US.493.97
sp. zn. II. ÚS 493/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z.Č., zastoupeného advokátem JUDr. R.N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cao 69/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.12.1996, č.j. 21 C 176/92-359, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí odpůrce - České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 7. 1991, č. 530 119 223, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání částečného invalidního důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení §37 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Stěžovatelem je namítáno porušení jeho práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod, a to zejména čl. 3 odst. 3 a rovněž čl. 29 odst.1. K uvedenému porušení mělo dle názoru stěžovatele dojít v souvislosti s neobjektivním posouzením jeho zdravotního stavu, především pak chybným postupem soudu při hodnocení důkazů, v důsledku čehož stěžovatel nebyl uznán částečně invalidním, přestože dle jeho názoru zákonné podmínky pro přiznání částečného invalidního důchodu splňuje. Ve výroku napadeného rozsudku bylo odvolacím soudem zároveň rozhodnuto o návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání tak, že dovolání proti uvedenému rozhodnutí připuštěno nebylo.
Přesto však bylo stěžovatelem využito možnosti mu dané ust. §239 odst. 2 o.s.ř. a dovolání bylo podáno. Usnesením ze dne 1. 3. 2000 však bylo dovolací řízení zastaveno, neboť stěžovatel neodstranil nedostatek podmínky dovolacího řízení dle ust. §241 odst.1 o.s.ř., ačkoli k tomu byl usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 1999 výslovně vyzván, byla mu za tímto účelem poskytnuta přiměřená lhůta a o možných následcích případného neodstranění vad byl řádně poučen.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podmínky přípustnosti ústavní stížnosti jsou obsaženy především v ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993, o Ústavním soudu. Dle uvedeného zákonného ustanovení je pak ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek nepovažuje ustálená judikatura Ústavního soudu vedle zákonem výslovně uvedeného návrhu na povolení obnovy řízení ani podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, ani návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. v občanském soudním řízení. Využití těchto procesních prostředků by tedy Ústavní soud pro přípustnost ústavní stížnosti nevyžadoval.
Ústavní soud nicméně v minulosti opakovaně konstatoval, že o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva se zpravidla bude jednat i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal cíleně předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor, avšak práva podat dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. stěžovatelem využito nebylo (IV. ÚS 93/98). Z toho především vyplývá, že pro dosažení přípustnosti ústavní stížnosti je nutno podat dovolání i v tom případě, že odvolací soud návrh stěžovatele na připuštění dovolání dle ust. §239 odst. 1 zamítne (III. ÚS 87/99).
V daném případě Vrchní soud v Olomouci stěžovatelův návrh na připuštění dovolání napadeným rozsudkem zamítl a dovolání k Nejvyššímu soudu ČR bylo v zákonné lhůtě podáno. Vzhledem ale k tomu, že dovolatel ani přes výzvu soudu neodstranil vady spočívající v absenci právního zastoupení ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř., byl dovolací soud nucen předmětné řízení zastavit usneseními ze dne 1.3.2000.
Ústavní soud se proto musel zabývat otázkou, zda pouhý formální akt podání dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, bez poskytnutí následné součinnosti potřebné k pokračování v řízení, je možno bez dalšího považovat za splnění podmínek přípustnosti ústavní stížnosti z hlediska ust. §75 odst. 1 zák. č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že omisivní chování stěžovatele, vedoucí k předčasnému zastavení dovolacího řízení, nelze hodnotit jinak, nežli jako konkludentní projev vůle směřující k zamezení dalšího postupu dovolacího soudu ve věci.
Proto ani tento případ, kdy dovolání sice bylo formálně podáno, leč pro nečinnost poučeného stěžovatele nemohlo dovolací řízení řádně proběhnout, nepovažuje Ústavní soud za vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje tak, jak požaduje ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Opačný přístup požadující ke splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti dle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. pouhé podání dovolání, by v budoucnu mohl vést nejen k obcházení zákona, ale rovněž k situaci, k níž by Ústavní soud suploval úlohu třetího stupně obecných soudů, k čemuž není oprávněn.
Skutečnost, že stěžovatel o ustanovení advokáta pro dovolání Krajský soud v Ostravě žádal a jeho žádosti nebylo patrně vyhověno, nemůže Ústavní soud považovat za právně relevantní. Není totiž povinen zkoumat, z jakého důvodu nebylo využito všech zákonných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Je ostatně třeba v této souvislosti připomenout fakt, že stěžovatel byl v předmětné době schopen si zajistit právního zástupce pro paralelně probíhající řízení před Ústavním soudem.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn a doplňků, tuto ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout, neboť stěžovatelem nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2000 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj
Za správnost: