ECLI:CZ:US:2000:2.US.653.2000
sp. zn. II. ÚS 653/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti J. P., a D. P., zastoupených JUDr. PhDr. A. N., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 11. 1996, sp. zn. 4 C 1083/92, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 20 Co 45/97, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2000, č. j. 23 Cdo 1087/98-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2000 domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 11. 1996, sp. zn. 4 C 1083/92, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 20 Co 45/97, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2000, č. j. 23 Cdo 1087/98-163, s tím, že podle jejich přesvědčení obecné soudy všech tří stupňů, jako orgány veřejné moci, svými rozhodnutími ve sporu o určení vlastnictví porušily jejich ústavně zaručená práva, která jsou zaručena Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatelé dovolávají, shledán nebyl. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelé opakují argumenty, které již uplatnili v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelů však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Rovněž tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 11 Listiny, neboť, jak vyplývá z konstantní a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, pokud je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2000, č. j. 23 Cdo 1087/98-163, se všemi námitkami stěžovatelů řádně vypořádal a rovněž vyčerpávajícím způsobem své rozhodnutí odůvodnil. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).
Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 12. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu