ECLI:CZ:US:2000:3.US.134.2000
sp. zn. III. ÚS 134/2000
Usnesení
III. ÚS 134/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 22 Co 638/99, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. října 1999, sp. zn. 5 Nc 308/99, mimo ústní jednání dne 12. 7. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne
15. října 1999 (5 Nc 308/99-13) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
30. listopadu 1999 (22 Co 638/99-62) a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno "jeho právo přiznané Listinou základních práv a svobod". V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva a svobody došlo tím, že obecné soudy svým postupem porušily čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, když předběžným opatřením rozhodly o svěření nezletilých dětí J. Ch., nar. 28. 8. 1991, a J. Ch., nar. 24. 12. 1992, do výchovy a výživy matky a když současně rozhodly o výživném, které je povinen stěžovatel na výživu nezletilých platit.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona).
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona).
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil opakovaně, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), není běžnou (další) přezkumnou instancí soudů obecných a je jeho pravomoc dána pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
V posuzované ústavní stížnosti jde zejména o předběžné opatření (§102 o. s. ř.), dle něhož, je-li to třeba, obecný soud po zahájení řízení zatímně upraví poměry účastníků. Předběžným opatřením může soud nařídit účastníkům zejména, aby platili výživné v nezbytné míře, případně aby odevzdali dítě do péče druhého z účastníků, nebo do péče toho z rodičů, koho označí soud [§76 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.]. Je tedy nepochybné, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, ale že se jedná o rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení podle povahy rozhodnutí změněno či zrušeno; nejedná se tudíž o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona, tedy o rozhodnutí, proti kterému by již nebylo možno použít dalších prostředků podle zákona (č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je třeba pokládat totiž projednání věci samé, a proto také rozhodnutí o předběžném opatření nemůže být pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná, neboť účastník řízení v podstatě na jeho vydání nemá právo v tom smyslu, že by soud byl jeho návrhem (procesně) vázán. Nelze proto přisvědčit závěrům stěžovatele, že vydáním předběžného opatření bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým nebylo v řízení před obecnými soudy rozhodnuto ve věci samé o podaném návrhu a řízení samo před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona].
O posuzované ústavní stížnosti proto bylo rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno[§43 odst. 1 písm. e) zákona], neboť ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. července 2000