ECLI:CZ:US:2000:3.US.234.98
sp. zn. III. ÚS 234/98
Usnesení
III. ÚS 234/98
Ústavní soud rozhodl dne 1. 6. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.S., zastoupené Z.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 1998, sp. zn. 53 Co 28/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. března 1998 (53 Co 28/98-102) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako soud odvolací porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a současně nedostál ani povinnostem uloženým mu ústavním pořádkem republiky (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); navrhla proto, aby Ústavní soud označené rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Tvrzení stran porušení již zmíněných ústavně zaručených práv odůvodnila stěžovatelka především tím, že vpředu označený soud (a obdobně také obecný soud I. stupně) "naprosto nesprávně interpretoval pojem tísně", za níž byla odmítnutím dědictví zbavena vlastnictví k nemovitostem (blíže popsaným a označeným) zapsaným v pozemkové knize pro katastrální obec B., o jejichž restituci v řízení před obecnými soudy neúspěšně usilovala; toto své tvrzení rozvedla stěžovatelka také poukazem na to, že nynější vlastníci posuzovaných nemovitostí tyto nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy (za nižší cenu).
Dovolání stěžovatelky, podané proti rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s . ř., dovolací soud usnesením ze dne 15. března 2000 odmítl a v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné poukázal na to, že výklad pojmu tísně při právních úkonech vlastníků (event. dědiců) z doby nesvobody po roce 1948 v tom smyslu, jak jej vyložil odvolací soud, zcela odpovídá ustálené rozhodovací praxi obecných soudů a je také v souladu s judikaturou Ústavního soudu; protože argumentace ústavní stížnosti je v podstatě shodná s tou, kterou stěžovatelka pojala do dovolání, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí odkázat ji na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje.
Za naznačené situace, kdy odvolací soud (a obdobně také obecný soud I. stupně) se způsobem zcela dostatečným a zákonem přikázaným (§157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vznesla, nezbývá než uzavřít, že ústavní stížností napadenému rozhodnutí z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic podstatného vytknout s tím, že pokud stěžovatelka ve svých současných tvrzeních brojí proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy (posouzení hodnoty dotčených nemovitostí apod.), jde o otázky, k jejichž přezkumu není Ústavní soud oprávněn. Stěžovatelka totiž přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, leč by k takovému postupu byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Takové podmínky však v posuzované věci zjištěny nebyly a pokud je stěžovatelka v souvislosti s odkazem na porušení "zákonem předepsaný postup při hodnocení důkazů", zejména v souvislosti se znaleckým dokazováním, tvrdila, jde o tvrzení, která pro dostatečně vyložené rozhodovací důvody obecných soudů, patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí, nemají oporu ani ve skutkovém základu posuzované věci ani v zákoně, a tím méně pak v ústavním pořádku republiky; obdobně je tomu i co do odkazu stěžovatelky na jí označené nálezy Ústavního soudu, které ve svých ústavněprávních závěrech vychází z okolností od tvrzení stěžovatelky podstatně odlišných.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. června 2000