ECLI:CZ:US:2000:3.US.239.2000
sp. zn. III. ÚS 239/2000
Usnesení
III. ÚS 239/2000
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupené JUDr. J. Ž., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 1 To 179/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2000 (sp. zn. 1 To 179/99) s odůvodněním, že jím došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (č. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to "tím, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení §2
odst. 2 tr. ř. o zjištění skutečného stavu věci ve vztahu k množství odcizených věcí a k jejich hodnotě". Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodnil skutkovou a právní polemikou se závěry obecných soudů obou stupňů a své odsouzení, zejména s ohledem na výrok o výši způsobené škody pod bodem 3. napadeného rozhodnutí, považuje za protiústavní a protizákonné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Z obsahu samotné ústavní stížnosti a z odůvodnění jí napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele neplyne, neboť obecný soud jako soud odvolací se ve svém rozhodnutí vypořádal vyčerpávajícím způsobem se všemi námitkami stěžovatele, napravil pochybení soudu I. stupně v nepřesnosti výroku pod bodem 3. (ve výroku o výši způsobené škody) a pokud jde o výši způsobené škody ve vztahu k zákonnému znaku škody velkého rozsahu, pak obecný soud započetl ve prospěch obžalovaných 15% toleranci u šperků, které byly ohodnoceny dle popisu (č. l. 28 předmětného rozsudku), přičemž vyčerpávajícím způsobem se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele tak, jak byly v odvolání vzneseny, odůvodnil výši uloženého trestu včetně použité právní kvalifikace pro zařazení obžalovaného do příslušné věznice pro výkon trestu. Pokud jde o hodnocení důkazů, z nichž obecné soudy obou stupňů vycházely, neshledal Ústavní soud protiústavní pochybení, neboť hodnocení v řízení provedených důkazů není v rozporu se zákonem (§2 odst. 6 tr. ř.), nehledě již ani k tomu, že přezkum hodnocení důkazů se zpravidla z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Pro takto vyložené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona] a jako taková byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. července 2000