ECLI:CZ:US:2000:3.US.262.99
sp. zn. III. ÚS 262/99
Usnesení
III. ÚS 262/99
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I., spol. s r. o., zastoupené Mgr. K. T., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 1999, sp. zn. 38 Ca 155/98, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 20. března 1998, sp. zn. FŘ-1384/3/98, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 28. listopadu 1997, sp. zn. 210352/97/010513/4618, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
2. února 1999 (38 Ca 155/98-52), rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 20. března 1998 (FŘ-1384/3/98) a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne
28. listopadu 1997 (210352/97/010513/4618) a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo "zasaženo do ústavně zaručených práv na soudní ochranu, spravedlivý proces a spravedlivé posouzení věci podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95
odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále že nesprávným závěrem rozsudku obecného soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo dle ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ve spojení s ustanoveními čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod". V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatelka rozvádí důvody, v nichž spatřuje porušení citovaných ústavně zaručených práv a svobod a tvrdí, že v jejím případě nebyla "spravedlivě posouzena věc".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a jakých okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, popřípadě jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení vedeného před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Ústavní soud proto neshledal z ústavněprávního hlediska důvody ke zrušení stěžovatelkou napadených rozhodnutí, neboť jde o rozhodnutí, která vychází ze zásad daných ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá porušení řady článků Listiny základních práv a svobod, které spatřuje v tom, že jednak napadeným rozhodnutím obecného soudu a jednak rozhodnutími správních orgánů (finančních orgánů) bylo rozhodnuto v její neprospěch, když těmito rozhodnutími byla založena stěžovatelčina daňová povinnost.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu nebo postupem finančních orgánů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2,
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) ani na svém právu dle čl. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že ji obecný soud zkrátil na jejím právu tím, že nepřerušil řízení ve smyslu ustanovení §250i odst. 2 o. s. ř., pak Ústavní soud dovodil, že vytýkaným postupem obecného soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, když se zcela ztotožnil se závěry obecného soudu rozvedenými v jeho vyjádření, které si Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelky vyžádal (§42 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona). Tvrzení stěžovatelky, rozvedená v ústavní stížnosti, shledal proto Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a příslušných správních - finančních orgánů, a proto nezbylo než stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k pojmu stanoveného postupu (spravedlivého procesu), zakotveného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z uvedených důvodů proto posuzovaná ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno, tak z povahy důvodů, jak shora byly vyloženy; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. července 2000