ECLI:CZ:US:2000:3.US.278.2000
sp. zn. III. ÚS 278/2000
Usnesení
III. ÚS 278/2000
Ústavní soud rozhodl dne 1. 6. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JZD S. H., zastoupeného JUDr. A. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 9 Co 744/99, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. dubna 1999, sp. zn. 18 C 124/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2000 (9 Co 744/99) a spolu s ním také rozsudek obecného soudu I. stupně (Okresního soudu ve Frýdku-Místku) ze dne 30. dubna 1999
(18 C 124/98-71) a tvrdil, že označené obecné soudy svými rozhodnutími jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená práva daná čl. 11 odst. 3, čl. 35 odst. 1, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tak současně nedostály svým povinnostem vyplývajícím z čl. 90 a z čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených ústavně zaručených práv došlo tím, že obecné soudy obou stupňů neuznaly za neplatnou kupní smlouvu stran (v řízení před nimi blíže označené) nemovitosti - stavby v obci S. H. kat. úz. S. H. - uzavřenou mezi vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy navrhovatelem) a. s. Lesy Frýdek-Místek (kupujícím) a Zemědělským obchodním družstvem v K. (prodávajícím) dne 16. srpna 1993 a v důsledku toho určujícím výrokem [§80 písm. c) o. s. ř.] rozhodly, že vlastníkem posuzované nemovitosti je vedlejší účastník.
Aniž by svá tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedl či odůvodnil, stěžovatel v podrobném popisu věci (ta byla rozhodována v jiném předchozím řízení ve třech stupních obecných soudů) a okolností, za nichž k jednání ve věci zúčastněných subjektů došlo a s tvrzením, že dotčená kupní smlouva odporuje dobrým mravům (§39 o. z.), nadto trpí vadami nesrozumitelnosti a neurčitostí (§37 o. z.) a není v souladu se zákonem (č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech), navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem sporu je posouzení otázky, zda a nakolik je (byl) původní vlastník posuzované nemovitosti vázán svým příslibem prodat ji za stanovených podmínek stěžovateli, neboť - jak vyplývá jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecných
soudů - přes učiněný příslib (nikoli však jako formálně bezchybné pactum de contrahendo) dotčenou nemovitost prodal jinému, totiž vedlejšímu účastníkovi a dále - z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - nakolik případně zda vůbec v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele či zda ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v souladu s ústavním pořádkem republiky.
Přes obsáhlé skutkové i právní vývody stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti přehlíží, že Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995 a další), leč by k jeho ingerenci do jurisdikce těchto soudů byly splněny zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994); takové podmínky však Ústavní soud ve věci posuzované ústavní stížnosti neshledal a jejich existence nebyla ostatně stěžovatelem ani tvrzena.
Za této situace bylo třeba z ústavního přezkumu vyloučit všechny námitky či výhrady stěžovatele, které se svou povahou vztahovaly k otázkám obecného práva (vývody stěžovatele sub. 1 až 3 ústavní stížnosti); ve zbytku, jakkoli se může jevit situace stěžovatele svízelná, nezbývá než uzavřít, že jeho tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv - pro nezbytný respekt k zásadě smluvní volnosti - nemá opory ani ve stavu věci ani v ústavním pořádku republiky, nehledě již ani k tomu, že odkaz na porušení práva z čl. 35 a obdobně z čl. 11 Listiny základních práv a svobod je již pro absenci pojmových znaků nepřípadný, případně že z obsahu spisu (a obdobně z odůvodnění ústavní stížnosti) není patrno, že vůbec a v kladném případě jakým způsobem a v jakém rozsahu by mělo být stěžovatelovo právo plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod in concreto ohroženo.
Pro důvody takto rozvedené byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale také ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. června 2000