ECLI:CZ:US:2000:3.US.302.2000
sp. zn. III. ÚS 302/2000
Usnesení
III. ÚS 302/2000
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. R., zastoupeného JUDr. T. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2000, sp. zn. 8 To 132/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 T 3/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2000 (8 To 132/99) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Městského soudu tamtéž ze dne 27. října 1999 (2 T 3/99-273) a tvrdil, že označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod); své tvrzení odůvodnil
tím - stručně shrnuto - že obecné soudy obou stupňů měly "při hodnocení důkazů [z nichž vyplynul závěr o jeho vině na trestném činu dle §219 odst. 1, 2 písm. c), f) tr. z.] zkoumat, za jakých okolností a jakým způsobem byl důkaz získán", neboť "existovalo podezření, že mohl být získán neregulérním způsobem". Navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odhlédnuto od toho, že námitky vůči způsobu dokazování tak, jak jsou pojaty do odůvodnění ústavní stížnosti, jsou ve své podstatě opakováním odvolacích námitek, s nimiž se však odvolací soud dostatečným a zákonem přikázaným způsobem vypořádal (§254 tr. ř.) a že, pokud jde o ústavní stížnost, zůstávají v rovině povšechných a v důsledku toho in concreto nepřezkoumatelných tvrzení, stěžovatel přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, nepřísluší - především pro nezávislost obecných soudů a zásadu volného hodnocení důkazů (§2
odst. 6 tr. ř.) - přehodnocovat hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, leč by pro takovou jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti zjištěny nebyly a jejichž existenci ostatně stěžovatel v konkrétní formě netvrdil.
Jestliže nadto obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily přiměřeným a zákonem přikázaným způsobem (§125 tr. ř.), nelze jejich rozhodnutí ani po této stránce nic (protiústavního) vytknout, zejména když se stejným způsobem (v opakovaných řízení po předchozích kasacích) vypořádaly i se stěžovatelovými námitkami co do procesní čistoty svých řízení, a když pouhá (opakovaná) polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí protiústavnost těchto rozhodnutí založit nemůže.
Z důvodů takto rozvedených, aniž by se Ústavní soud jakkoli zabýval meritem stěžovatelovy pravomocně skončené věci, byla jeho ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnou povahou stěžovatelových tvrzení, ale - a to zejména - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. června 2000