ECLI:CZ:US:2000:3.US.350.2000
sp. zn. III. ÚS 350/2000
Usnesení
III. ÚS 350/2000
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného JUDr. O. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2000, sp. zn. 9 Co 120/2000, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. září 1999, sp. zn. 11 Nc 124/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po výzvě Ústavního soudu k odstranění formálních vad [§41 písm. b), §30 odst. 1 zákona], jíž stěžovatel vyhověl, co do jejich náležitostí ve shodě se zákonem [§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. září 1999 (11 Nc 124/97-38) a spolu s ním též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2000 (9 Co 120/2000-66) a tvrdil - stručně shrnuto - že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a dále též obdobné právo plynoucí z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, příp. z čl. 2 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, jíž je Česká republika vázána (čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
K porušení označených ústavně zaručených práv podle odůvodnění ústavní stížnosti došlo tím - opět stručně shrnuto - že obecné soudy nezl. děti J. a B., zrozené ve stěžovatelově manželství s jejich matkou, svěřily na dobu po rozvodu do její výchovy, ačkoli pro takové rozhodnutí nebyly dány ani faktické ani zákonné podmínky, zejména není-li dostatečně "zabezpečeno, že děti nebudou donucovány k přijímání náboženského přesvědčení....." a není-li stěžovateli "umožněno být přítomen v místnostech, kde probíhá výuka náboženství". Nadto stěžovatel obecným soudům vytkl, že ve svých řízeních nezjistily skutečný stav věci a řízení samotné neprováděly ve shodě se zákonem.
Stěžovatel proto, po obšírném vylíčení svého stanoviska k věci a svého vztahu k dětem a matčině náboženství (jde o Církev adventistů sedmého dne) a jejího vlivu, který proti jeho vůli na děti vykonává, obšírně formulovaným žádáním pod body 1 až 5 petitu ústavní stížnosti, navrhl, aby Ústavní soud - mimo jiné jak z bodů 1 až 4 je patrno - jím napadená rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obecné soudy, a tuto skutečnost je vzhledem k obsáhlým žádáním a výtkám stěžovatele zapotřebí výslovně konstatovat, provedly dokazování v potřebném rozsahu a ve svých rozhodovacích důvodech vyložených v odůvodnění stěžovatelem napadených rozhodnutí se zabývaly podstatou všech námitek, které stěžovatel v řízení před nimi vznesl a svá (odmítavá) stanoviska k nim také přiměřeným a zákonem přikázaným způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) zdůvodnily, takže co do procesní čistoty řízení před nimi nelze obecným soudům - především z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - nic vytknout a tvrzení stěžovatele stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu
(čl. 36 Listiny základních práv a svobod) nemá tak oporu ani ve skutkovém základu posuzované věci ani v zákoně, tím méně pak v ústavním pořádku republiky. Ostatně stěžovatel se mýlí - a v tomto ohledu postačí odkázat jej na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu - jestliže má za to, že obecné soudy jsou při svém rozhodování povinny zabývati se všemi, v jeho věci nadto zcela odlehlými a s podstatou věci jen vzdáleně, pokud vůbec, souvisejícími podrobnostmi, neboť určit rozsah dokazování, byť za procesní aktivity účastníků řízení (v dané věci rodičů nezl. dětí) pod aspektem rozhodujících ustanovení zákona, která na posuzovanou věc dopadají, spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, jimž v uvažovaném smyslu, svědčí jediná povinnost, totiž předsevzatý způsob a rozsah dokazování zákonným způsobem odůvodnit (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994 a další).
Co do posouzení merita věci, jímž nezl. děti byly svěřeny zcela ve shodě s předcházejícím rozhodnutím pravomocně vydaným v režimu ustanovení §50 zák. o rodině (rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. srpna 1997 - 11 Nc 124/97-20)
včetně - obecnými soudy dostatečně posouzených - stěžovatelových výhrad vůči náboženskému založení matky - námitky stěžovatele svou podstatou míří vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů, a to přesto, že Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, že, a proč mu takový přezkum nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a proto výhrady stěžovatele a jeho tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv nejsou ani v tomto případě důvodné, zejména nenasvědčuje-li podle obsahu spisu nic tomu, že by nezletilé děti byly matkou nuceny proti své vůli její náboženské přesvědčení sdílet; proto také odkaz stěžovatele na ust. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, příp. na Úmluvu o právech dítěte pod aspekty rozhodnutí obecných soudů a skutečností rozvedených jejich rozhodovacími důvody, je nepřípadný.
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána zejména a především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. října 2000