ECLI:CZ:US:2000:3.US.428.2000
sp. zn. III. ÚS 428/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 19. 12. 2000 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. Staré Město, a. s., za účasti vedlejšího účastníka Finančního úřadu v Uherském Hradišti, zastoupeného Ing. Pavlem Zámečníkem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2000, sp. zn. 29 Ca 48/2000, a rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 22. listopadu 1999, sp. zn. 137924/99/336961/2807, spolu s návrhem na zrušení §13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, týkající se povinnosti k úhradě daně z nemovitosti, takto:
1.Ústavní stížnost se zamítá.
2.Návrh na zrušení §13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadla stěžovatelka
pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2000
(29 Ca 48/2000-25) a také jemu předcházející rozhodnutí správního
orgánu (Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 22. listopadu
1999 - 137924/99/336961/2807) a tvrdila, že zmíněné orgány veřejné
moci porušily její ústavně zaručené právo plynoucí zejména z čl.
11 odst. 3 a 5, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení
označených ústavně zaručených práv došlo tím - stručně shrnuto
- že správní orgán jako správce daně její přeplatek na dani
z přidané hodnoty (v částce 342.321,- Kč) převedl z úřední
povinnosti za úhradu nedoplatků, totiž na poplatcích dle zák. č.
389/1991 Sb. (ve výši 10.449,- Kč) a na dani z nemovitosti
(v částce 4,270.673,- Kč), ačkoli nesplněná daňová povinnost se
týkala jiného právního subjektu (Zemědělského družstva D.),
a ačkoli jí jako odlišnému právnímu subjektu, která nemovitosti
původního daňového dlužníka nabyla do vlastnictví převodem (před
novelou zák. č. 65/2000 Sb.), nebyla daňová povinnost ani vyměřena
a o přetrvávajícím daňovém dluhu původního dlužníka nebyla ani
vyrozuměna.
Obecnému soudu stěžovatelka posléze vytkla, že řízení o její
žalobě stran přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, když
její předchozí reklamace u správce daně byla neúspěšná, zastavil
s odůvodněním, že žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ
v procesním právu a jako takové je ze soudního přezkumu ze zákona
vyňato (§250d odst. 3 o. s. ř.).
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí
orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem
zrušil, a protože ona rozhodnutí mají svůj právní základ
v ustanovení §13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., které je
s ústavním pořádkem republiky neslučitelné, navrhla, aby také toto
ustanovení bylo zrušeno.
Předseda senátu obecného soudu, z něhož ústavní stížností
napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil
tak (§42 odst. 4 zákona), že vývody stěžovatelky odmítl, poukázal
na rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění napadeného rozsudku,
dovodil, že postup správce daně stran stěžovatelčina daňového
přeplatku odpovídá zákonu (§64 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), není rozhodnutím o právech a povinnostech
fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy,
a protože rozhodnutí správních orgánů procesní povahy jsou ze
zákona z přezkumné pravomoci obecných soudů vyloučeny, nelze
ústavní stížností napadené rozhodnutí pokládat za odepření soudní
ochrany, jak tvrdí stěžovatelka; navrhl proto, aby Ústavní soud
o stěžovatelčině ústavní stížnosti rozhodl odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. a) zákona].
Obdobný návrh vznesl také správce daně jako vedlejší účastník
(§76 odst. 2 zákona); i on - po podrobném vylíčení věci, též
s odkazem na usnesení Ústavního soudu vydané ve věcech IV. ÚS
21/99 a IV. ÚS 37/99 a finančního stavu na daňovém účtu
a s odkazem na rozhodnutí vydané vůči původnímu daňovému dlužníku
a s důrazem na to, že povinnost k úhradě daňového dluhu přešla na
stěžovatelku ze zákona (§13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), dovodil, že v následném jeho postupu
vůči stěžovatelce šlo o postup zákonem předvídaný, který se
nikterak nedotkl otázek spojených s hmotným právem.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jakkoli Ústavní soud v nálezu vydaném ve věci I. ÚS 469/98
(publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 15., vydání 1., č. 97, Praha 2000) vyložil, že správce
daně je při stanovení daňové povinnosti a jejím vyměřování vázán
úzkou součinností s daňovými subjekty (§2 odst. 2 zák. č.
338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž se důsledků
z této povinnosti plynoucích nemůže zbavit ani odkazem na (před
novelou) platné znění §13 ozn. zákona, a zejména, že novému
majiteli nemovitostí je sice zákonem uložena povinnost uhradit
případný nedoplatek předchozího vlastníka, nicméně že výzva
správce daně (§73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.) neukládá novému
vlastníkovi nijakou povinnost, neboť svou povahou i zněním je
pouhou upomínkou k zaplacení (dříve a jinému) vyměřené a splatné
daně, právní závěry z označeného nálezu na posuzovanou ústavní
stížnost nedopadají.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ratio označeného nálezu
podle jeho rozhodovacích důvodů spočívá v záměru zachovat
nastupujícímu novému subjektu v pozici daňového dlužníka ex lege
soudní ochranu tehdy, jestliže jde o subjekt zcela odlišný od
původního daňového dlužníka, s nímž není tento nový subjekt
nikterak svázán, a jemuž existence daňového dluhu nebyla (nemusela
být) známa, ať již co do jeho důvodu nebo jeho výše, neboť jen
v tomto smyslu má soudní ochrana jako ochrana před případným
zásahem do hmotně-právních vztahů nového subjektu smysl.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti však tomu tak není.
Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními, k nimž
dospěly orgány veřejné moci v předchozích řízení (§81 zákona),
v řízení o ústavní stížnosti provedl sám dokazování v níže
rozvedeném rozsahu a takto zjistil:
a) z prohlášení ZD D. jako vkladatele, že nezaplacenou daní
dotčené nemovitosti vložilo označené družstvo dne 22.
dubna 1997 formou nepeněžitého vkladu do jmění
stěžovatelky (D. Staré Město, a. s.) a že toto prohlášení
za vkladatele podepsal (spolu s dalším členem
představenstva) ing. J. K. jako jeho místopředseda,
b) z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským
obchodním soudem v Brně (oddílu Dr XXXVII, vložky 1196),
že JZD D.bylo do obchodního rejstříku zapsáno dne 6.
října 1950, že s platností od 17. května 1993 byl jako
místopředseda zapsán ing. J. K., který tuto funkci
zastával nepřetržitě až do dne 21. září 1998, kdy
družstvo vstoupilo do likvidace a kdy později (dnem 20.
března 2000) byl na ně prohlášen konkurs,
c) z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským
obchodním soudem v Brně (oddílu B, vložky 2164), že
stěžovatelka byla jako akciová společnost pod jménem D.
Staré Město, a. s., zapsána dne 8. ledna 1997, a že od
téhož dne byl jako její místopředseda zapsán ing. J. K.,
který ode dne 27. října 1999 až dosud vykonává funkci
předsedy představenstva.
Skutečnosti, vyplývající z označených částí obchodního
rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Brně, byly nadto
potvrzeny výslechem ing. J. K. jako svědka.
Tato skutková zjištění nemohou podle přesvědčení Ústavního
soudu zůstat bez vlivu na posouzení stěžovatelčiny ústavní
stížnosti; jestliže ústavněprávním závěrům nálezu Ústavního soudu,
na který se stěžovatelka odvolává (I. ÚS 469/98), je zapotřebí
rozumět v takovém smyslu, jak vpředu byl vyložen, je zřejmé, že
osobou ing. K., jako odpovědného statutárního zástupce jak
původního daňového dlužníka (ZD D.), tak později daňového dlužníka
ex lege (stěžovatelky), je dáno vědomí obou právních subjektů
- nejen o majetkové situace obou, ale současně také o závazcích
vůči třetím osobám, včetně neuhrazené daňové povinnosti vůči
státu; tvrzení stěžovatelky, že "si nebyla vědoma svého dluhu na
dani z nemovitosti", proto ve světle uskutečněných zjištění
neobstojí.
Své úvahy nad posuzovanou ústavní stížností uzavírá Ústavní
soud tak, že pro zřejmou personální unii mezi oběma daňovým dluhem
zatíženými subjekty nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad
vyplývajících z právního závěru nálezu Ústavního soudu ve věci I.
ÚS 469/98, dle něhož výzva správce daně (§73 odst. 1 zák. č.
337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jako pouhá upomínka
k zaplacení daňového nedoplatku (dluhu), nezakládá právo nebo
povinnost podrobit se daňové exekuci; proto pod aspekty zjištěných
skutečností lze přisvědčit právnímu názoru obecného soudu, že
správní žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu
procesním, jímž nedochází k nijakým změnám v oblasti
stěžovatelčiných (hmotných) práv, když co do dalších důvodů
postačí stěžovatelku odkázat na rozhodovací důvody obecného soudu.
S ohledem na skutková zjištění, k nimž Ústavní soud dospěl po
provedení důkazů zmíněných již dříve a závěrům, které z nich
z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.)
vyplynuly, odmítl Ústavní soud tvrzení stěžovatelky stran porušení
ústavně zaručených práv, jichž se dovolávala, v důsledku toho její
ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl (§82 odst. 1 zákona).
O stěžovatelčině návrhu na zrušení jí označeného ustanovení
§13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
bylo rozhodnuto odmítavým výrokem, vzhledem k tomu, že toto
ustanovení bylo změněno zákonem č. 65/2000 Sb. a skutečnost, že se
tak stalo až k 1. lednu 2001, je z hlediska ochrany ústavnosti
nerozhodná; návrh byl proto posouzen jako zjevně neopodstatněný
[§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 19. prosince 2000