ECLI:CZ:US:2000:3.US.433.99
sp. zn. III. ÚS 433/99
Usnesení
III. ÚS 433/99
Ústavní soud rozhodl dne 30. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. T. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 1999, sp. zn. 20 Co 140/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou ve smyslu převažujícího mínění Ústavního soudu včas
(§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 1999 (20 Co 140/99-40) a tvrdila, že označený soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručená práva plynoucí jak z Listiny základních práv a svobod (čl. 1, čl. 3 odst. 1,
čl. 4 odst. 3), tak ze samotné Ústavy České republiky (čl. 1, čl. 2 odst. 3 úst. zák. č.
1/1993 Sb.), případně též z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6
odst. 1); aniž by svá tvrzení co do porušení zmíněných práv podrobněji rozvedla, v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z polemického odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu spisu obecného soudu, který byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložen (31 C 137/98 Obvodního soud pro Prahu 1), je patrno, že obecné soudy zamítly v její restituční věci žalobu vůči České republice, ministerstvu financí, na zaplacení finanční náhrady za nemovitosti, které nebylo lze vydat
(§13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.); podle odůvodnění stěžovatelkou napadeného rozhodnutí stalo se tak proto - stručně shrnuto - že obecný soud II. stupně jako soud odvolací, který potvrdil zamítavý rozsudek obecného soudu I.stupně, dospěl k závěru, že za posuzované nemovitosti, které nelze vydat proto, že byly již dříve před účinností nálezu Ústavního soudu č. 2/97 Sb. vydány oprávněným osobám, a to za situace, kdy jejich vydání nic nebránilo (stěžovatelka nabyla status oprávněné osoby teprve označeným nálezem Ústavního soudu); v podrobně rozvedeném odůvodnění obecný soud II. stupně vyložil své rozhodovací důvody, které vyústily v závěr, že stát již splnil svou povinnost k vydání věci podle restitučního zákona, a proto (opět v pečlivém zdůvodnění) jsou dány podmínky pro aplikaci §13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., když nárok stěžovatelky, jako (zákonem) opomenuté oprávněné osoby, lze uplatnit vůči těm, kterým věc byla vydána, a kteří ji následně prodaly osobě třetí.
S právními závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí, odmítá právní názor, že pojem "nemovitost, kterou lze (nelze) vydat, je nutno ve smyslu zákona (§13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.) vykládat ve vztahu k věci a ve vztahu k osobě ze zákona povinné" a v odůvodnění ústavní stížnosti, obdobně jak to namítala v opravném řízení, obšírnými vývody staví právní konstrukci opačnou a z ní - jen stručně připomenuto - vyvozuje porušení ústavně zaručených práv, jak tato byla vpředu označena.
Svou povahou míří tedy všechna tvrzení stěžovatelky, stejně jako jejich zdůvodnění, vůči věcné správnosti či legalitě ústavní stížností napadeného rozhodnutí; zde však stěžovatelka přehlíží, že v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, přezkum takového druhu nepřísluší, leč by pro jeho ingerenci do jurisdikce obecného soudu byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další). Existenci oněch zvláštních podmínek ve stěžovatelčině věci Ústavní soud podle obsahu spisu obecného soudu nezjistil, a ta ostatně nebyla stěžovatelkou ani tvrzena.
Pro takto vyložené důvody posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. března 2000