ECLI:CZ:US:2000:3.US.455.97
sp. zn. III. ÚS 455/97
Usnesení
III. ÚS 455/97
Ústavní soud rozhodl dne 1. 6. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátkou JUDr. E.J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 28. 8. 1997, sp. zn. 1 Cdon 34/96, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996, sp. zn. 1 Co 246/95 a 2 Co 46/96, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 1995, sp. zn. 31 C 262/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí po odstranění vad k výzvě Ústavního soudu (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1
písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
6. 4. 1995 (31 C 262/93), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996 (1 Co 246/95 a 2 Co 46/96) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 28. 8. 1997 (1 Cdon 34/96) a tvrdil, že "jimi bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces zakotvené v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod". Porušení tohoto práva na soudní ochranu spatřoval stěžovatel v tom, že označená rozhodnutí obecných soudů jsou v napadené části postižena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry, k nimž tyto soudy dospěly, a to proto, že obecné soudy "nepřihlédly k obsahu listinného důkazu, totiž spisu vedeného bývalou StB na žalobkyni jako kandidátku tajné spolupráce č. 35747, s krycím názvem É.".
Stěžovatel svou ústavní stížnost posléze uzavřel tvrzením, že skutková zjištění obecných soudů neodpovídají provedeným důkazům, zejména proto, že sama žalobkyně "ve své výpovědi uvedla, že věděla o tom, že se stýká s příslušníky StB, byla tedy vědomou spolupracovnicí StB, a že proto jí neměla být poskytnuta ochrana osobnosti obecnými soudy" a konečně že Nejvyšší soud ČR, který ve věci rozhodoval jako poslední, se dopustil procesního pochybení, v jehož důsledku došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na řádný a spravedlivý proces; pochybení spočívá v tom, že Nejvyšší soud ČR "nepostupoval při rozhodování o návrhu stěžovatele na doplnění rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 7. 1996 v souladu s právními předpisy, které tento postup upravují, a to v konkrétním souladu s ust. §243b odst. 1 o. s. ř.".
Pokud totiž Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 14. 3. 1996 ve výroku ad II. změnil rozsudek soudu I. stupně, pak z obsahu uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že se nejedná o změnu, která byl zakládala přípustnost dovolání [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], neboť tato změna se týkala pouze způsobu zveřejnění omluvy žalobkyni, nikoliv tedy věci samé. Z tohoto pohledu je tedy rozsudek Vrchního soudu v Praze rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytoval (§72 odst. 2 zákona). Nabytím právní moci dne 25. 4. 1996 proto stěžovateli počala běžet 60denní lhůta stanovená zákonem k podání ústavní stížnosti. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani rozhodnutí
I. ÚS 302/96 ze dne 25. 6. 1997, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele v době, kdy nebylo rozhodnuto o jeho dovolání.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které jsou odlišné od názoru stěžovatele a které v řízení před těmito soudy ve svém důsledku znamenaly jeho neúspěch.
Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily oprávněnost návrhu žalobkyně a nepřihlížely při hodnocení důkazů ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, není z hlediska posuzované ústavní stížnosti rozhodné, neboť stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a
usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994), za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnost obecných soudů a zejména, že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů se z jeho pravomocí vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 1997, pak ústavní stížnost byla stěžovatelem proti tomuto rozhodnutí podána ve stanovené lhůtě, jedná se však o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť i zde se jedná o pouhou polemiku s rozhodovacími důvody obecného soudu spočívajícími v jiném právním názoru na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR než jakými bylo o dovolání stěžovatele rozhodnuto.
Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již dříve vyloženým tak stížnost stěžovatele nevyhovuje a pouhá polemika s právními závěry obecných soudů nemůže naplnit zákonné znaky zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jak tyto jsou zaručeny ústavním pořádkem České republiky nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud v posuzované ústavní stížnosti nezjistil, že by postupem obecných soudů v řízení před nimi došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tím, že by obecné soudy v rámci hodnocení provedených důkazů toto hodnocení do svého rozhodnutí nepojaly nebo jinak se s předloženými důkazy zákonným a ústavně souladným způsobem nevypořádaly
(§125 a §132 o. s. ř.). Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nevzaly v úvahu skutečnosti nasvědčující pravdivosti jeho tvrzení, pak nemá oporu v odůvodnění rozsudků obecných soudů, které v rámci úvah o hodnocení důkazů řádně a vyčerpávajícím způsobem vyložily, jak uvedené, ale i ostatní důkazy, hodnotily.
Ústavní stížnost je tudíž zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona] a její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy vyložených důvodů, jakožto - a to především -z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. června 2000