ECLI:CZ:US:2000:3.US.488.97
sp. zn. III. ÚS 488/97
Usnesení
III. ÚS 488/97
Ústavní soud rozhodl dne 4. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha, zastoupené advokátkou JUDr. E.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 22 C 15/97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 1997, sp. zn. 35 Co 253/97, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 597/98, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1, 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 1997 (35 Co 253/97-117), rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. dubna 1997 (22 C 15/97-103), a doplněním podání ze dne 1. 9. 1999 rovněž proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 1999 (22 Cdo 597/98-135), a tvrdí, že těmito rozsudky obecné soudy jako orgány veřejné moci "nesprávným právním posouzením věci" porušily její základní právo dané čl. 11 odst. 4, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR. V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatel vede polemiku s právními závěry obecných soudů a se způsobem hodnocení důkazů a výkladem zákona, zejména ust. zák. č. 116/1994 Sb. v návaznosti na ust. zák. č. 172/1991 Sb. Právní polemika stěžovatele se závěry obecných soudů spočívá zejména v tom, zda stěžovatel je povinnou osobou k vydání žalovaných nemovitostí či nikoliv.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc k hodnocení dokazování těmito soudy (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,
vydání 1., č. 10, Praha 1995).
Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů a správnost právního posouzení věci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a to ani tam, kde tvrzená "nesprávnost" má spočívat výhradně v tom, že obecné soudy posoudily oprávněnost uplatněného restitučního nároku ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. na vydání věci, která přešla na obec ze zákona podle zákona 172/1991 Sb. Pokud totiž obecný soud aplikoval ustanovení platného zákona a své rozhodnutí řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat hodnocení provedené obecnými soudy v rámci jeho rozhodnutí a nelze než konstatovat, že nejde o porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 36) tam, kde obecné soudy své rozhodnutí zakládají na příslušném ustanovení zákona a při aplikaci tohoto ustanovení ze zákona vycházejí (zák. č. 172/1991 Sb. a
116/1994 Sb.).
V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy o uplatněném restitučním nároku řádně rozhodly a své rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Pro úplnost Ústavní soud v této fázi dodává, že s odůvodněním obecných soudů ve vztahu k přechodu povinnosti uspokojení restitučních nároků při přechodu majetku do vlastnictví obcí se zcela ztotožňuje. Pouhá polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, založená na tom, že jako nový vlastník nemovitostí, vůči nimž byl uplatněn restituční nárok, tyto odmítal vydat s odkazem na nabyté vlastnictví ze zákona
č. 172/1991 Sb., nemůže být důvodem pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných právě z důvodů shora rozvedených.
S ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné neshledal Ústavní soud podmínky pro rozhodování ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona. Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout tak, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, rovněž toto ustanovení Ústavní soud ve své rozsáhlé judikatuře vyložil zejména s ohledem na vztah k uplatněným restitučním nárokům; pro stručnost stačí pouze uvést, že nejde o ochranu vlastnického práva tam, kde je rozhodováno teprve o tvrzeném nároku, bez ohledu na to, na základě jakého právního titulu je tvrzený nárok založen (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní stížnost stěžovatelky proto byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy samotných důvodů uplatněných stěžovatelkou, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. května 2000