ECLI:CZ:US:2000:3.US.491.2000
sp. zn. III. ÚS 491/2000
Usnesení
III. ÚS 491/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. V. H., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2000, sp. zn. 17 Co 245/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 12 C 107/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2000 (17 Co 245/2000-33) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
15. listopadu 1999 - 12 C 107/99-14) a tvrdila, že jmenované obecné soudy označenými rozhodnutími porušením zákona v ust. §125 a §132 o. s. ř. porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle odůvodnění ústavní stížnosti - stručně shrnuto - stalo se tak tím, že oba obecné soudy shodným výrokem v meritu věci zavázaly ji jako žalovanou zaplatit na základě kupní smlouvy žalobci smluvenou kupní cenu za věc, kterou u něj zakoupila (objednala). Aniž by stěžovatelka své tvrzení, co do porušení ústavně zaručeného práva, z ústavněprávních hledisek přiměřeně rozvedla, po (opakované) polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů vyložených v jejich rozhodnutí navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (jak vpředu jsou označena) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z rozhodujících důvodů obecných soudů vyložených v jejich rozhodnutí je patrno, že oba obecné soudy shodně dospěly ke zjištění, že stěžovatelka uzavřela se žalobcem písemnou kupní smlouvu, jíž se zavázala po zaplacení sjednané kupní ceny placené ve splátkách k odběru zboží (B. L. MODEL), zatímco žalobce v určené lhůtě po obdržení poslední splátky měl stěžovatelce koupené (objednané) zboží dodat; protože stěžovatelka podmínky kupní smlouvy nedodržela, obecné soudy v intencích ustanovení občanského zákona (§588) rozhodly tak, jak bylo již dříve řečeno. Tvrzení stěžovatelky, že uzavírala zmíněnou smlouvu pod psychologickým nátlakem a nadto v omylu, případně že kupní smlouva trpí takovými vadami, které ji činí neplatnou (neúčinnou), obecné soudy odmítly, stejně jako odmítly její důkazní návrh na výslech svědkyň, které sjednání kupní smlouvy byly přítomny a byly o podmínkách, za nichž kupní smlouva byla uzavřena, informovány, příp. bylo jim známo, že stěžovatelka "od smlouvy odstoupila".
Oba obecné soudy jak svá skutková zjištění, k nimž dospěly, tak také právní závěry, které z nich vyvodily, odůvodnily způsobem, který zákon vyžaduje (§157
odst. 2 o. s. ř.), a proto jim z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout, stejně jako nelze pokládat za protiústavní pochybení, jestliže s odkazem na písemně uzavřenou smlouvu nepokládaly provádění dalších důkazů za potřebné (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 51/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 57, Praha 1998).
Bez ohledu na to neopodstatněnost ústavní stížnosti je dána již tím, že podle svého odůvodnění usiluje o věcný přezkum, příp. o legalitu jí napadených rozhodnutí obecných soudů, ačkoli takovýto přezkum je ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), neboť posuzování otázek obecného práva do pravomoci Ústavního soudu nespadá, leč by k takové ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů byly dány zvláštní podmínky. Takové podmínky však Ústavní soud ve věci posuzované ústavní stížnosti nezjistil a stěžovatelka je ostatně ani netvrdila.
Pro takto rozvedené důvody byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. září 2000