ECLI:CZ:US:2000:3.US.631.99
sp. zn. III. ÚS 631/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 1. 6. 2000 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obchodního domu T., a. s., , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 1999, sp. zn. 22 Ca 135/99, týkající se přezkumu rozhodnutí správního orgánu, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka
(v řízení před obecným soudem žalobkyně) rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 10. listopadu 1999 (22 Ca 135/99-19), jímž byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Ostravě ze dne 5. února 1999 (čj. 5377/120/98), které zamítlo
její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu
v Karviné ze dne 25. května 1998 (čj. 28997/98/367910/4112), jímž
byla stěžovatelce doměřena daň z příjmu právnických osob za rok
1996; tvrdila, že označeným rozhodnutím obecného soudu byla
zkrácena na svých ústavně zaručených právech na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), totiž "na
právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a práva na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí
orgánu veřejné správy soudem"; navrhla proto, aby Ústavní soud
svým nálezem rozhodnutí krajského soudu (viz vpředu) zrušil.
Krajský soud v Ostravě, proti jehož rozsudku ústavní stížnost
směřovala, se jako účastník řízení k výzvě Ústavního soudu (§42
odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož
ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3
zákona), a to tak, že především odmítl vývody stěžovatelky
a odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku;
stran dalšího tvrzení stěžovatelky - stručně shrnuto - zdůraznil,
že pokud se tvrzení stěžovatelky v řízení o žalobě "omezilo na
konstatování, že ze strany žalovaného správního orgánu nebyl
správně vyhodnocen obchodně-právní vztah mezi stěžovatelkou
a společností GANGER & Co, spol. s r. o., aniž by bylo současně
vysvětleno, proč právě z této skutečnosti měl žalovaný správní
orgán vyvodit, že stěžovatelka mohla uplatnit odpisy již v roce
1996, a nebylo tak ve svých důsledcích namítáno žádné porušení
právních předpisů ze strany uvedeného správního orgánu, které by
mohlo vést ke zkrácení subjektivních práv stěžovatelky", nebyly
splněny zákonem stanovené podmínky pro přezkum zákonnosti
správního rozhodnutí, kterou svou žalobou napadla; krajský soud
proto jako účastník řízení o ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní
soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud již dříve v (dosud nezveřejněném) nálezu ve věci
III. ÚS 236/99 vyložil důvody, pro které pokládá za ústavně
souladnou ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů a názory
nauky, dle nichž v režimu správního soudnictví (§249 odst. 2, §250h odst. 1 o. s. ř.) je nezbytné ve správním návrhu (žalobě)
uvést žalobní (stížnostní) body, jimiž žalobce konkretizuje svá
tvrzení stran porušení zákona (příp. jiného právního předpisu),
a jimiž ve vztahu k rozhodujícímu soudu vymezuje rozsah přezkumu
zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí, jehož se
žalobou dovolává, a který v zahájeném řízení může měnit nebo
rozšiřovat jen podmíněně (k tomu Bureš a spol.: Občanský soudní
řád, komentář II. vydání); pro zvláštní povahu správního
soudnictví a způsob rozhodování v něm tak neplatí obecná zásada
(§79 o. s. ř.), že k zákonem stanoveným obsahovým náležitostem
návrhu (žaloby) nepatří právní zdůvodnění návrhového (žalobního)
žádání (petitu), případně že takovým zdůvodněním (pokud bylo jako
procesní superfluum do návrhu pojato) není obecný soud ve svém
rozhodnutí vázán.
Přezkum zákonnosti správního rozhodnutí, o který v řízení
podle hlavy druhé občanského soudního řádu jde, ex lege vylučuje
jiný přezkum správního rozhodnutí než přezkum jeho zákonnosti,
který však jak pro správní soudnictví ovládající dispoziční
zásadu, tak pro okolnosti vyplývající z povahy věci, vyžaduje
(mimo důvody již vyložené), aby z obsahu žaloby již zmíněné
žalobní body jako nepominutelná kritéria rozsudku přezkumné
činnosti správního soudu (obsahovým souhrnem důvodů) byly
dostatečně zřejmé, aniž by však byl nezbytný jinak zcela případný
odkaz na přesné označení zákona (jiného právního předpisu),
případně jeho jednotlivého ustanovení; jen v tomto smyslu absenci
takového označení lze pokládat za "přepjatý formalismus", na jehož
výkladu byly založeny rozhodovací důvody dříve označeného nálezu
Ústavního soudu (III. ÚS 236/99).
Takto vyloženým zásadám stěžovatelčina žaloba nevyhovovala,
neboť její narace (č. l. 1 a 2 spisu obecného soudu) je převážně,
ne-li výlučně, založena na právním zdůvodnění neplatnosti smlouvy
o nabytí stěžovatelčina majetku, která posléze byla předmětem
pozornosti (a důvodem rozhodnutí) finančních orgánů, zatímco
obsahovou argumentaci ve vztahu k tvrzenému porušení zákonnosti jí
napadeného rozhodnutí stěžovatelka zcela opomenula; obecný soud
proto ústavně souladně, byť to v odůvodnění svého rozhodnutí ne
zcela přesně a výstižně vyjádřil (předposlední odstavec odůvodnění
- č. l. 22), dospěl k závěru o nedůvodnosti (přesněji neúplnosti)
stěžovatelčiny žaloby a o ní jako o takové rozhodl zamítavým
výrokem (§250j o. s. ř.).
Pro takto rozvedené důvody Ústavní soud neshledal, že by ve
stěžovatelčině věci, vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp.
zn. 22 Ca 135/99, byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená
práva, jmenovitě pak ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl.
36 Listiny základních práv a svobod), a proto bez ústního jednání
(§44 odst. 2 zákona) stěžovatelčinu ústavní stížnost zamítl (§82 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 1. června 2000