ECLI:CZ:US:2000:4.US.11.2000
sp. zn. IV. ÚS 11/2000
Usnesení
IV. ÚS 11/2000
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Mgr. E. S., zastoupené JUDr. J. M. advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 1999, čj. 7 A 30/98-37, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Ministerstva vnitra ČR, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že dne 5. 11. 1993 jí bylo vystaveno osvědčení o státním občanství České republiky. Dne 22. 12. 1993 sice učinila volbu podle ustanovení §3 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb., kterou získala též slovenské státní občanství, nicméně po učiněné volbě učinila na témže úřadu prohlášení, že projevila vůli pouze získat slovenské státní občanství, nikoli vůli pozbýt státní občanství České republiky. Přesto však v následném správním řízení jí vystavení osvědčení o státním občanství České republiky bylo odepřeno a svého práva se nedovolala ani podáním žaloby v řízení podle hlavy druhé v části páté o. s. ř. upravující správní soudnictví. Napadený rozsudek, potvrzující správní rozhodnutí o "pozbytí" stěžovatelčiny státní příslušnosti k České republice ex lege, zasahuje tedy do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Paktu"), čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 14 Úmluvy, čl. 26 Paktu, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 95 odst. 1 a čl. 112 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 21 Listiny. Z těchto, jakož i z dalších, obsáhle rozvedených, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 2000 mimo jiné uvedl, že právní názor, z něhož v projednávané věci vycházel, je ústavně konformní. Stěžovatelka pozbyla totiž státní občanství České republiky projevem vlastní vůle získat občanství jiného státu. Z těchto důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Ministerstvo vnitra uvedlo ve svém vyjádření ze dne 3. 3. 2000, že napadený rozsudek vrchního soudu je plně v souladu jak se zákonnou úpravou, která platila v době rozhodování o stěžovatelčině státním občanství, tak i Ústavou ČR. Z těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Z obsahu spisu Ministerstva vnitra ČR, sp. zn. II/s-OSOM/51/2505/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce bylo dne 5. 11. 1993 Okresním úřadem v Karlových Varech pod čj. vnitř. 41-S/93 vydáno odsvědčení o státním občanství České republiky. Z osvědčení o vykonání volby státního občanství Slovenské republiky vydaném Obvodním úřadem v Bratislavě 5 dne 22. 12. 1993 je dále patrno, že volbou ze dne 22. 12. 1993 si stěžovatelka zvolila státní občanství Slovenské republiky. V prohlášení z téhož dne ověřeným uvedeným úřadem stěžovatelka uvádí, že volbu státního občanství SR považuje za opci, nikoli tedy za žádost o státní občanství SR, a proto odmítá, aby proti své vůli byla státního občanství ČR zbavena. Na základě žádosti o vystavení osvědčení o státním občanství ČR rozhodl posléze Okresní úřad v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 29. 10. 1997, čj. VV 556/97, tak, že tuto žádost zamítl. K odvolání stěžovatelky rozhodlo pak Ministerstvo vnitra ČR rozhodnutím ze dne 27. 1. 1998, čj. II/s-OSOM/51/2505/97, tak, že toto odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Z obsahu spisu 7 A 30/98 Vrchního soudu v Praze Ústavní soud konečně zjistil, že napadeným rozsudkem byla žaloba stěžovatelky proti již citovanému rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR zamítnuta s odůvodněním, že zákon č. ČNR 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, zakotvuje princip jediného státního občanství a vylučuje možnost vzniku dvojího občanství obecným ustanovením §13 písm. c) a §17. Princip volby jak ve smyslu gramatickém, tak i historickém, vypovídá o nabytí cizího státního občanství, a pozbytí původního občanství, a to na základě aktivního projevu vůle občana, tedy určitého výběru. Ostatně i plénum Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ve svém nálezu konstatovalo, že způsob pozbytí státního občanství podle ustanovení §17 citovaného zákona vyplývá ze zásady jediného výlučného státního občanství, na které je tento zákon vybudován. I když Ústavní soud rozhodl v konkrétní ústavní stížnosti ve věci sp. zn. IV. ÚS 34/97 tak, že ústavní stížnosti vyhověl, za situace, kdy nález pléna Ústavního soudu a nález IV. senátu se v zásadní otázce přípustnosti dvojího občanství podle platné právní úpravy v České republice rozcházejí, dospěl Vrchní soud v Praze k závěru konformnímu s uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu.
Ústavní soud při svém rozhodování nemohl pominout tu, v projednávané věci základní, skutečnost, že po vydání zamítavých, již citovaných, rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech a Ministerstva vnitra ČR byl přijat zákon č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a který nabyl účinnosti dnem 2. 9. 1999. Z ustanovení §18 tohoto zákona, a tedy i zákona č. 40/1993 Sb., v platném znění, vyplývá, že stěžovatelka ani zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a nabytím státního občanství Slovenské republiky nepozbyla státní občanství České republiky, které kontinuálně u ní trvá. Tento fakt kontinuální existence českého státního občanství stěžovatelky nemůže být proto založen, stejně jako ani zpochybněn, žádným správním či soudním rozhodnutím, a proto i rozhodnutí Ústavního soudu v této věci by postrádalo jakoukoli funkci.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3.dubna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu