ECLI:CZ:US:2000:4.US.120.2000
sp. zn. IV. ÚS 120/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 5 To 605/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 5 To 605/99, kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 11. 1999, č.j. 3 T 411/99-89, jímž soud zastavil trestní stíhání obviněného J. Č. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona.
Stěžovatel tvrdí, že v trestním řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") tím, že obecné soudy mu neumožnily řádný výkon procesních práv vyplývajících z jeho postavení poškozeného dle ust. §43 odst. 1 tr. řádu, tj. navrhnout důkazy, vyjádřit se ke znaleckému posudku a k ostatním důkazům, a vyjádřit se k věci před skončením řízení. Stěžovatel byl v přípravném řízení vyslechnut jako svědek, o dalších úkonech orgánů činných v trestním řízení nebyl již dále vyrozuměn a nebylo mu dáno na vědomí zastavení trestního stíhání. O průběhu a výsledcích trestního řízení se dověděl náhodně v souvislosti s vyřizováním nároků na odškodnění u pojišťovny.
Stěžovatel dále namítl, že odůvodnění uvedeného usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 11. 1999 je nedostatečné, není v souladu s ust. §125 a §138 tr. řádu, přičemž Krajský soud v Brně napadeným usnesením tyto vady neodstranil, ale opakoval je a potvrdil. Z uvedeného důvodu je napadené usnesení zcela nepřezkoumatelné a nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, odůvodnění je nedostatečné a s odkazy na potvrzené rozhodnutí soudu I. stupně je zjevně v rozporu s ust. §125 tr. řádu. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96. Je toho názoru, že v postupu soudu prvého stupně nebyla respektována zásada oficiality dle §2 odst. 4 tr.ř. a nebyly respektovány základní zásady pro zjištění skutkového stavu, provádění důkazů a jejich hodnocení, neboť nebyly provedeny veškeré důkazy nezbytné k prokázání naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu, případně k prokázání jiného trestného činu, a provedené důkazy soudy hodnotily jednostranně ve prospěch obviněného. Dále upozornil, že znalecký posudek č. 596-30/99 Ing. Š. byl proveden zastaralou metodikou, zcela vadně a nedostatečně, což vyplývá z odborného stanoviska č. 01/2000 Ing. V. R.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel by svá procesní práva mohl realizovat v případě, pokud by trestní stíhání obžalovaného J. Č. bylo okresním i krajským soudem shledáno opodstatněným, což se v daném případě nestalo.
Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 3 T 411/99, který mu byl doručen dne 9. 11. 2000 v důsledku skutečnosti, že v předmětné trestní věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. Č. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 5 Tz 145/2000, pak plyne, že stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta, přičemž v odůvodnění Nejvyšší soud ČR, s poukazem na ust, §280 odst. 4 věta první tr. ř., upozornil na možnost podání návrhu na povolení obnovy řízení ve věci.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (§43 odst. 1 písm. c) zákona). Ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, jestliže tvrdí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejího základního práva nebo svobody. Jak vyplývá z judikatury obecných soudů, není poškozený oprávněn k podání stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání, přerušení tohoto stíhání ani o postoupení věci (R 24/73), neboť do adhezního řízení nespadá otázka, zda bude obviněný stíhán či nikoliv.
Kromě toho třeba uvést, že pokud jde o případné nároky stěžovatele na náhradu škody, nelze nemožnost uplatnění těchto nároků v rámci trestního řízení považovat za vyčerpání všech prostředků, které právní řád stěžovateli dává. V tomto směru je tedy ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 11. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj