ECLI:CZ:US:2000:4.US.138.2000
sp. zn. IV. ÚS 138/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. F. M., Ing. J. M., Ing. L. K., E. J., a J. R., zastoupených JUDr. P. N. advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2000, č.j. 2 Cdon 2032/97-133 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 1997, č.j.. 15 Co 711/95-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2000, č.j. 2 Cdon 2032/97-133, kterým bylo zamítnuto jejich přípustné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 1997, č.j. 15 Co 711/95-108, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 28. 9. 1995, č.j. 7 C 1107/91-83 tak, že žaloba stěžovatelů o určení povinnosti žalovaného V. výrobního družstva, uzavřít s nimi dohodu o vydání stavební parcely č. 87/2 a objektu postaveného na této parcele, označeného jako čp. 49, v obci a katastrálním území Ústí nad Orlicí, se zamítá.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, přičemž poukázali na čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), aniž by svá tvrzení odůvodnili podrobnější ústavněprávní argumentací. Stěžovatelé argumentují obdobně jako před obecnými soudy. Jejich námitky směřují především proti způsobu, jakým obecné soudy v jejich věci vyložily a aplikovaly restituční předpis, tj. zejména ust. §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů a dále též ust. §120 odst. 1 obč. zákoníku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nevydaný objekt čp. 49, který byl postaven až po převzetí pozemku státem na místě demolovaného domu čp. 49, je příslušenstvím vydaného domu čp. 90 a že oddělením obou objektů se dům čp. 90, který byl po jeho odnětí rekonstruován na obchodní prostory (D. s.), stává nefunkčním a hospodářsky nevyužitelným. Jak vyplývá ze znaleckého posudku znalce Ing. R. J. ze dne 24. 6. 1995, oba objekty jsou propojeny stavebně i technologicky, neboť v uvedeném objektu čp. 49 je umístěn hlavní plynoměr a odtud je proveden rozvod zemního plynu do domu čp. 90, nachází se tam dále el. rozvodna a hlavní rozvaděč elektro, vodovodní šachta a společný vodoměr, jediná úniková cesta v případě požáru. Průjezd domu čp. 49 je jedinou přístupovou cestou pro zásobování obchodního domu M. čp. 90 a v případě jeho uzavření by byl porušen §71 odst. 2 vyhl.č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů, a zároveň slouží jako úniková cesta v případě požáru domu čp. 90.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se všemi otázkami, které stěžovatelé zmiňují ve své ústavní stížnosti, se napadený rozsudek vypořádal. Vyjádřil názor, že napadeným rozsudkem se nedotkl práva stěžovatelů na pokojné užívání svého majetku a pro případ nařízení ústního jednání vyjádřil souhlas s jednáním bez jeho účasti.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Ústí nad Orlicí, sp. zn. 7 C 1107/91, a po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelů, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením věci obecnými soudy, konkrétně s výkladem ust. §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů a ust. §120 odst. 1 obč. zákoníku. V této samotné skutečnosti však bez dalšího nelze spatřovat namítané porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Nicméně s ohledem na skutečnost, že ze shromážděných podkladů pro rozhodnutí již dále nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o namítaném zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelům nebylo odňato právo na soudní ochranu, jejich věcí se zabývaly tři instance, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud ČR, kterému náleží sjednocovat judikaturu obecných soudů. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelnou a jakkoli ji stěžovatelka nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného hmotného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 6. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu