ECLI:CZ:US:2000:4.US.156.2000
sp. zn. IV. ÚS 156/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Lesů České republiky, s. p., zastoupeného Mgr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 1999, sp. zn. 17 Co 515/99 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 6. 1999, č.j. 6 C 362/99-156, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a obce G., zastoupené JUDr. Ing. J. V., advokátem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 1999, sp. zn. 17 Co 515/99 a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 6. 1999, č.j. 6 C 362/99-156, jimiž bylo pravomocně určeno, že vedlejší účastník obec G. (žalobce) je vlastníkem specifikovaných lesních pozemků v katastrálním území G., Ž. a B. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že stěžovatel (odvolatel) neuvedl, v čem spatřuje po právní stránce otázku zásadního právního významu (§239 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Neztotožňuje se s rozhodnutími obecných soudů, zejména s tím, že obecné soudy vzaly jako dostačující k právoplatnosti přídělu předmětné lesní půdy obci rozhodnutí ministerstva zemědělství o schválení přídělového plánu ze dne 18. 12. 1947, když podle dekretu č. 28/1945 Sb. bylo pro vznik právních vztahů rozhodující vydání přídělové listiny konkrétnímu přídělci. Dále uvedl, že obecné soudy řeší otázku pasivní legitimace státního podniku ve sporech o vlastnictví zcela nejednotně. Stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, které užívá na základě odvozeného práva hospodaření. Žádný právní předpis neopravňuje státní podnik jednat v občanském soudním řízení jménem státu. Státní podnik tedy nemůže být nositelem hmotněprávních povinností, o nichž v řízení jde. Jeho předmětem činnosti je výkon práva hospodaření k lesům, které jsou ve vlastnictví státu. Jménem státu ve věcech vlastnictví jedná státní orgán, do jehož kompetence dané vlastnictví spadá. Státní podnik není žádnou právní normou jako státní orgán charakterizován ani označen. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 1996, sp. zn. II. Odou 4/96 a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. I. ÚS 73/98..
Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem a jakým postupem bylo stěžovateli odepřeno právo na spravedlivý proces. Skutečnost, že nepřipustil proti potvrzujícímu rozsudku dovolání, není postupem, kterým by stěžovateli byla odňata možnost jednat před soudem. Stěžovatel měl možnost podat dovolání i přesto, že odvolací soud nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Obec G. jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že s právními názory stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti, týkajícími se nabytí vlastnického práva obcí před datem 31. 12. 1949 a pasivní legitimace stěžovatele v občanském soudním řízení, nesouhlasí a svá tvrzení podrobně odůvodnila. Vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy neporušily ústavní práva stěžovatele, ani jiné právní předpisy, a navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky obecných soudů potvrdil.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 6 C 362/99, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatel vytvořil stav, kdy mohl využít dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. (obdobně viz usnesení IV. ÚS 93/98, publikované pod č. 36 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10). Kromě toho Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nebyl zbaven práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 6. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj