ECLI:CZ:US:2000:4.US.162.2000
sp. zn. IV. ÚS 162/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. K. P., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, č.j. 38 Ca 93/99-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, č.j. 38 Ca 93/99-45, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Tábor - okresního pozemkového úřadu ze dne 21. 1. 1999, č.j. PÚPr/258/99-Ri (UZ 1528/20) vydané podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"). Posledně uvedeným rozhodnutím okresní pozemkový úřad vyslovil, že stěžovatel není vlastníkem specifikovaných pozemků v k. ú. M., neboť tyto pozemky nelze vydat pro zákonnou překážku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona. o půdě.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Porušení spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a namítá, že Městský soud v Praze se v napadeném rozsudku nevypořádal s tvrzením, že na předmětných pozemcích se žádná nemovitá stavba nenachází. Rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, přičemž poukázal na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezech sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 94/97. Je toho názoru, že orgány veřejné moci při posuzování věci nevzaly v úvahu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které mimo jiné stanoví, že vydání pozemku nebrání, jedná-li se o stavbu movitou. Tvrdí, že na nynější parcele č. 723 se ve skutečnosti žádná stavba charakteru nemovitosti nenachází, i když je užíván jako komunikace. V případě parcely č. 585, která rovněž slouží jako komunikace, nebylo zjišťováno, jaká stavba, pokud vůbec nějaká, na této parcele byla po odnětí vlastnického práva zřízena, a pokud se tak stalo, zda byla splněna podmínka řádného zahájení stavby na základě vydaného stavebního povolení. V případě parcel č. 832/2, 832/4 a 832/3 se jedná o zpevněné plochy, samotné zpevnění těchto ploch nelze však považovat za nemovitou stavbu ve smyslu §119 obč. zákoníku. U cit. parcel 832/2 a 832/4 se jedná o plochy veřejné zeleně, na nichž se žádná stavba nenachází. Odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož tyto pozemky nelze vydat proto, že se nachází uvnitř zástavby a v rámci urbanistického řešení byly určeny pro účely sloužící potřebám této zástavby a jedná se o plochy nezbytné k provozu staveb této části obce, stěžovatel považuje za vybočující ze zákonného rámce, neboť se nejedná o část pozemku nezbytně nutnou.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval podstatné části odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že se nejedná o rozsudek nepřezkoumatelný, neboť v jeho odůvodnění se vypořádal se všemi argumenty stěžovatele. Vyjádřil názor, že svým postupem a napadeným rozsudkem nezasáhl do ústavních práv stěžovatele, neboť samotným neúspěchem ve sporu k takovému zásahu nemůže dojít. Navrhl, aby ústavní stížnost byla považována za neopodstatněnou.
Okresní úřad Tábor, okresní pozemkový úřad, se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdal.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaných spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 93/99 a správního spisu Okresního úřadu Tábor, okresního pozemkového úřadu, č.j. PÚPr/258/99-Ri Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním posouzením věci orgány veřejné moci. Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval ve svém opravném prostředku (č.l. 20 vyžádaného soudního spisu) a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť dle jeho názoru se obecný soud se námitkami stěžovatele nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 6. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu