ECLI:CZ:US:2000:4.US.225.2000
sp. zn. IV. ÚS 225/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. J. M., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2000, sp. zn. 22 Co 517/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. července 1999, sp. zn. 14 P 51/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. dubna 2000 bylo Ústavnímu soudu doučeno podání označené jako ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl z části pozměněn a z části potvrzen rozsudek soudu nalézacího, ve věci určení změny výše výživného, které je stěžovatel povinen platit.
Obsáhlé podání nesplňovalo veškeré náležitosti ústavní stížnosti, zejména povinné právní zastoupení stanovené v ustanovení §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a proto byl stěžovatel vyzván k odstranění vad. Ve stanovené lhůtě byla vada odstraněna a právní zástupkyně stěžovatele zaslala novou ústavní stížnost. Stěžovatel svou ústavní stížností tvrdí, že soudy obou stupňů nepostupovaly správně ohledně stanovení výše výživného a v konečném důsledku svými postupy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces stanovené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina"), a současně v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mezinárodní smlouvy vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., (dále jen "Úmluva"). Dále je stěžovatel přesvědčen, že uvedeným postupem obecných soudů bylo také zasaženo do jeho práva na ochranu soukromého života zakotveného v čl. 10 odst. 2 Listiny. Neúměrnost zásahu do těchto chráněných práv spatřuje stěžovatel v tom, že bylo stanoveno výživné, aniž bylo spravedlivě přihlédnuto k majetkovým a finančním poměrům obou rodičů a k jejich právu na přiměřenou životní úroveň. Stěžovatel přitom poukazoval, že příjem matky nezletilých potomků převyšuje životní minimum matky a dvou nezaopatřených dětí stanovené podle ustanovení §3 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o životním minimu"), když žádné zvýšené výdaje spojené s výživou nebyly prokázány. Současně dovozuje porušení svých práv ze skutečnosti, že výživné bylo zvýšeno zpětně. Podle jeho názoru, pokud by se matka nezaopatřených dětí v minulosti nenacházela ve finanční tísni, jistě by návrh na zvýšení výživného podala mnohem dříve.
Další pochybení odvolacího soudu shledává stěžovatel v tom, že hmotná nouze je přesně specifikována, stejně jako sociální potřebnost, v zákoně o životním minimu i v zákoně č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, a proto mohl soud použít k rozhodnutí o změně výživného ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, neboť nenastal právní důvod, který by "legislativně podporoval rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích".
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na ustanovení §85 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), ve kterém je stanoveno, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Z toho stěžovatel vyvozuje, že příjem matky, spolu s příjmem ve formě výživného placeného otcem v původní výši, je dostačující a plně odpovídá výdělkovým možnostem a schopnostem otce, s ohledem na skutečnost, že po rozvodu opustil společnou domácnost a zanechal matce byt i veškeré vybavení.
Na výzvu se k ústavní stížnosti vyjádřil za účastníka - Krajský soud v Hradci Králové, předseda senátu 22 Co, který plně odkázal na odůvodnění rozsudku, ve kterém je podrobně vysvětleno jakými úvahami se řídil a z jakých důvodů považoval rozhodnutí nalézacího soudu za správné. Současně účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i Okresní soud v Pardubicích, prostřednictvím předsedy senátu 14 P. Ten ve svém podrobném vyjádření uvedl okolnosti přidělení věci a přípravu jednání jeho senátu. Vyvrací také námitku odepření práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy řízení probíhalo nestranně, bez zbytečných průtahů a dle platných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o neúměrném zásahu do práva stěžovatele na ochranu soukromého života, nepřihlédnutí k majetkovým a finančním poměrům, či životní úrovni rodičů nezletilých dětí, kterým by porušil ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny. Při svém rozhodování nebyl soud nikterak ovlivňován a rozhodl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, s důsledným respektováním platného zákona o rodině.
K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti pak okresní soud dodává, že stěžovatel nechápe či nechce vzít na vědomí ustanovení §99 zákona o rodině a ustanovení §163 o.s.ř., kterými jsou upraveny podmínky pro změnu již určeného výživného, stejně jako ustanovení §§85 a 96 zákona o rodině, kterými jsou stanovena kritéria pro posouzení rozsahu a výše výživného. Namísto toho stěžovatel opakovaně odkazuje na zákon o životním minimu, který však neřeší otázku vyživovací povinnosti k dětem, ale v návaznosti na čl. 30 odst. 2 Listiny pouze stanoví minimální společenskou hranici příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze a dává takovému občanu právo na pomoc ze strany státu. Tato pomoc státu, v případě nezletilých dětí, nepředchází vyživovací povinnosti rodičů. Stěžovatel navíc nesprávně slučuje příjem matky s výživným náležejícím nikoliv matce, ale nezletilým dětem a současně opomíjí skutečnost, že se nově stanoveným výživným na životním minimu nezletilých dětí podílí sotva jednou polovinou. Stejně tak stěžovatel opomíjí zásadu, že vyšší příjem jednoho z rodičů nezbavuje druhého rodiče povinnosti platit výživné na nezletilé děti podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. S nepochopením se u stěžovatele setkalo i ustanovení §98 odst. 1 zákona o rodině, upravující zpětnou změnu výživného, stejně jako ustanovení §97 odst. 3 zákona o rodině, zakotvující nemožnost započtení jakýchkoliv pohledávek souvisejících s vypořádáním společného jmění s jeho bývalou manželkou, proti pohledávkám na výživném pro nezletilé děti.
Ústavní soud po prostudování všech poskytnutých podkladů shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Jedna ze základních definic lidských práv stanoví, že práva jedince končí tam, kde začínají práva jiné osoby. S ohledem na ustanovení §85 zákona o rodině přísluší rodičům vyživovací povinnost k dětem, podle jejich schopností, možností a majetkových poměrů, a trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Současně přísluší dětem právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, kdy je současně zohledněna míra osobní péče o děti. Toto ustanovení je v souladu i s čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví základní odpovědnost rodičů za zabezpečení nezbytných podmínek pro rozvoj svých dětí a to dle svých schopností a finančních možností.
S ohledem na uvedená fakta je zřejmé, že obecné soudy zasáhly do práv stěžovatele způsobem, který bral v úvahu práva na ochranu dětí a mladistvých zakotvená v čl. 32 odst. 1 Listiny, i práva dětí na rodičovskou péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i zásahy vyplývající ze zmíněné Úmluvy o právech dítěte.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno. Tvrdil-li stěžovatel zkrácení na svém právu tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému závěru, než je stěžovatelův, pak je takové tvrzení stěžovatele pouhá polemiku s právními závěry soudů a v proto Ústavní soud odkazuje stěžovatele na svou ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Do takových otázek řešených obyčejným právem (ne tedy právem ústavním) jako je stanovení výše výživného by přicházel zásah Ústavního soudu v úvahu snad jen v případech zcela extrémních, což není případ stěžovatelův.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu