ECLI:CZ:US:2000:4.US.411.2000
sp. zn. IV. ÚS 411/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti S., s.r.o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2000, č.j. 22 Ca 297/99-40, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 3. 6. 1999, č.j. FŘ 629/130/99, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 3. 6. 1999, č.j. FŘ 630/130/99, rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě ze dne 6. 10. 1998, č.j. 132138/98/384913/381 a rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě ze dne 19. 10. 1998, č.j. 136825/98/384913/381, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2000, č.j. 22 Ca 297/99-40, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 3. 6. 1999, č.j. FŘ 629/130/99, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 3. 6. 1999, č.j. FŘ 630/130/99, rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě ze dne 6. 10. 1998, č.j. 132138/98/384913/381 a rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě ze dne 19. 10. 1998, č.j. 136825/98/384913/381. Cit. rozsudkem krajského soudu byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatelky o přezkoumání cit. rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ve věci spotřební daně z lihu a lihovin za zdaňovací období červenec 1998 (ve výši 13 506 480,- Kč) a srpen 1998 (ve výši 25 212 096,- Kč).
Stěžovatelka tvrdí, obdobně jako ve svém návrhu na zahájení řízení o přezkum rozhodnutí správního orgánu a jeho doplňku, že napadenými správními rozhodnutími, jakož i v řízení jejich vydání předcházejícím, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Současně byla porušena ust. §2 odst. 1, 2 a 3, §31 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 6 a 7 a §46 odst. 3 zák.č. 337/1992 Sb., čímž jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces. V odůvodnění své stížnosti popsala dosavadní průběh daňového řízení a vyjádřila nesouhlas s tím, že finanční orgány stanovily daň podle pomůcek. Je toho názoru, že i když nesplnila svoji povinnost podat na základě výzvy daňové přiznání, za daného stavu bylo možno objektivně daň stanovit dokazováním podle §31 odst. 1, 2, 3, 4 a 5 zák.č. 337/1992 Sb.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti popisuje průběh správního řízení a v jejím závěru dovozuje porušení Listiny rozhodnutím Finančního úřadu v Opavě a rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě. Ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě však nic neuvádí. Proto odkázal na odůvodnění rozsudku a zdůraznil, že krajský soud s ohledem na to, že daň byla stanovena podle pomůcek, mohl napadené správní rozhodnutí přezkoumat pouze z hlediska zákonnosti postupu při stanovení daně podle pomůcek. Poukázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 215/94 a I. ÚS 285/96 a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Finanční ředitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 297/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Ostravě neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele. Ostatně jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka nevytýká napadenému rozsudku jakoukoliv neústavnost, když fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci finančními orgány a následně s právním názorem krajského soudu. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry krajského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 11. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu