ECLI:CZ:US:2000:4.US.413.2000
sp. zn. IV. ÚS 413/2000
Usnesení
IV. ÚS 413/2000
Ústavní soud rozhodl dne 2. 10. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. K., zastoupeného Mgr. V. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 3. 2000, čj. 2 To 115/2000 - 595, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí krajského soudu stěžovatel uvádí, že byl zbaven osobní svobody z důvodu neschopnosti dostát svému smluvnímu závazku, čímž bylo porušeno právo zaručené čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že soud v této věci nepostupoval v souladu s procesními předpisy, nejednal jako nestranný a nezávislý soud, a tím porušil právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a tím i povinnost plynoucí z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
K odůvodnění svých tvrzení stěžovatel uvádí, že výše označeným rozsudkem krajského soudu byl ve výroku o vině a trestu potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 12. 1999, čj. 4 T 124/99 - 523, jímž byl uznán vinným trestnými činy zpronevěry a podvodu celkem v sedmi bodech obžaloby. K jednotlivým bodům výrokové části rozsudku okresního soudu uvádí stěžovatel následující:
Pokud jde o bod 1) výrokové části rozsudku, kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona, mezi ním a poškozenou společností vznikl obchodně právní závazkový vztah, který existoval i v okamžiku zahájení trestního stíhání proti jeho osobě, neboť žádná ze smluvních stran neučinila žádný právní úkon, kterým by tento závazek zanikl. V této době neměl povinnost vrátit poškozené společnosti automobil, neboť tato povinnost by mu vznikla teprve v okamžiku existence platné výpovědi leasingové smlouvy, a nelze proto v jeho chování spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu. Sama poškozená společnost přitom soudu přípisem ze dne 18. 10. 1999 oznámila, že nemá doklad o doručení výpovědi leasingové smlouvy osobě stěžovatele. V této souvislosti vzaly obecné soudy fakt výpovědi této smlouvy za prokázaný, avšak neuvádí, z jakých důkazů má tato skutečnost vyplývat. Ze spáchání trestného činu má stěžovatele usvědčovat výpověď svědka R., který u hlavního líčení uvedl, že se dne 31. 7. 1997 domluvili, že do 9. 8. 1997 stěžovatel doplatí dlužné splátky a vozidlo si ponechá, přičemž dne 5. 8. 1997 poškozené společnosti zaplatil částku 58.000,-- Kč, s touto skutečností se obecné soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly. Dle jejich názoru má být dostačující k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, již samotný fakt předání vozidla jiné osobě v rozporu s leasingovou smlouvou a neuhrazení splátek v hodnotě přesahující 200.000,-- Kč. Svým jednáním nemařil základní účel svěření věci a sobě ani nikomu jinému neobstaral z věci trvalý prospěch. Stěžovatel od počátku trestního stíhání uváděl, kde se automobil nachází a toto jeho tvrzení bylo potvrzeno výpovědí svědka JUDr. G. u hlavního líčení dne 1. 12. 1999. Krajský soud nereagoval ani na výhradu existence pohledávek stěžovatele u jeho dlužníků ve výši 3 010 000,-- Kč, která byla vznesena na veřejném zasedání v souvislosti se závěrem, obsaženým v odůvodnění rozsudku okresního soudu o jeho úmyslu nedostát svým závazkům.
Pokud jde o výroky o vině uvedené pod bodem 2) výrokové části rozsudku, kterou byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, pak krajský soud vycházel pouze z části provedených důkazů. Nezabýval se existencí závazkového vztahu mezi společností D., s. r. o., jejímž byl stěžovatel jednatelem, a poškozeným D., kdy ke dni zahájení trestního řízení nebyl žádnou smluvní stranou učiněn úkon směřující k zániku závazku, a tedy neexistovala povinnost společnosti D., s. r. o., poškozenému vrátit poskytnutou zálohu. Navíc, jak vyplývá ze smlouvy ze dne 5. 11. 1997, se tato společnost jeho prostřednictvím nezavázala zajistit úvěr, jak uvádí soud ve výrokové části rozsudku, ale zajištění úvěru poškozenému pouze zprostředkovat. Obecné soudy se rovněž nezabývaly rozpory ve výpovědích svědků P. M. a Ing. J. A., když svědek P. M. potvrdil výpověď stěžovatele v tom, že listiny předané poškozenému D. byly získány od svědka Ing. J. A., který se stěžovatelem vylučuje jakoukoli spolupráci. Tato skutečnost zpochybňující tvrzení svědka A. je důležitá především z důvodu, že právě A. stěžovateli před uzavřením smlouvy společnosti D. s poškozeným D. sdělil, že by mohl zajistit nemovitost pro potřeby ručení.
Ani u dalších skutků uvedených pod body 3) až 7) stěžovatel, podle svého tvrzení, nenaplnil po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, když nesplnění závazků stěžovatele bylo zapříčiněno především nezaplacením splatných pohledávek jeho dlužníky. Stěžovatel neuvedl žádného z poškozených v omyl, neboť při uzavírání smluv nepředstíral okolnosti, které neodpovídaly skutečnému stavu věci. Ani jednání stěžovatele popsané v bodu 4) výrokové části rozsudku nesvědčí o skutečnosti, že by měl poškozeného R. J. uvést v omyl. Bankovními doklady bylo prokázáno, že záloha poskytnutá na účet společnosti D., s. r. o., poškozeným, byla v částce 407 836,90 Kč v souvislosti s výkonem rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci, čj. 1 E 1350/96-4, na účtu stěžovatele zablokována a přikázána na účet oprávněného v uvedené exekuční věci. Krajský soud vzal za prokázané, že stěžovatel před zablokováním svého účtu o tomto výkonu rozhodnutí věděl a vybral hotovost ve výši 95 000,-- Kč, aniž uvádí důkazy, ze kterých má tato skutečnost vyplývat. Stěžovatel z tohoto účtu skutečně vybral zmíněnou částku, ale ta pokrývala případnou provizi společnosti D., s. r. o., z ceny poskytnuté poškozeným za plnění v souvislosti s uzavřenou smlouvou. Z toho však nelze vyvozovat, že by tato společnost nehodlala svůj závazek vůči poškozenému splnit.
Ke skutku uvedenému pod bodem 7) výrokové části rozsudku okresního soudu stěžovatel uvádí, že krajský soud vzal za prokázané, že měl již v době půjčování peněz úmysl tyto peníze použít k jiným účelům než na nákup dřeva, avšak neuvádí žádný důkaz odůvodňující toto tvrzení. Krajský soud vzal rovněž za prokázané, že stěžovatel měl již v době zapůjčení peněz vědět, že tyto nebude moci v dohodnutém termínu vrátit, avšak v odůvodnění rozsudků obecných soudů není uvedeno, z jakých důkazů tento závěr vychází.
Závěrem stěžovatel uvádí, že rozhodnutí soudu, které se vypořádává pouze s některými z provedených důkazů, jiné opomíjí a u některých skutečností, které soud vzal za prokázané, není uvedeno, o jaké důkazy se přitom opíral, nemůže naplnit požadavky práva na spravedlivý proces, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Z obsahu spisu sp. zn. 4 T 124/99 Okresního soudu v Šumperku Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem krajského soudu, byl ve výroku o vině a trestu potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 12. 1999, č.j. 4 T 124/99 - 523, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona v bodu 1) výrokové části rozsudku, v bodech 2) a 4) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, v bodech 3), 5), 6) a 7) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, a to pro skutky, jak jsou uvedeny ve skutkových větách rozsudku okresního soudu, a za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nespadá do soustavy obecných soudů. Není tudíž povolán k tomu, aby meritorně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů a fungoval jako další instance v hierarchii soudní soustavy. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud může na ochranu základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny zasáhnout v tom případě, kdy je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí tyto závěry nevyplývají (viz. např. III. ÚS 84/94 nebo III. ÚS 166/95). Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti vyhovět a rozhodnutí obecného soudu zrušit, pokud by dospěl k názoru, že jeho skutková zjištění a právní závěry se nacházejí v extrémním nesouladu. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl.
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, je třeba uvést následující. Pokud jde o tvrzení stěžovatele týkající se bodu 1) výrokové části rozsudku okresního soudu, neodpovídá skutečnosti, že žádná ze smluvních stran neučinila žádný právní úkon směřující k zániku leasingové smlouvy. Skutečnost, že poškozená společnost nemá doklad o doručení výpovědi smlouvy, je dána tím, že stěžovatel na řádně zaslanou výpověď smlouvy, která mu byla zaslána na doručenku dne 28. 7. 1997, nereagoval, a rovněž tím, že dne 31. 7. 1997 odmítl podepsat převzetí této výpovědi, ačkoli mu byla osobně doručena zmocněncem poškozené společnosti R. Dle názoru Ústavního soudu však okolnost, zda byla či nebyla leasingová smlouva vypovězena, není podstatná. I v případě dalšího trvání smlouvy byl automobil stále ve vlastnictví poškozené společnosti. Skutečnost, že stěžovatel dal vozidlo do zástavy, již sama o sobě znamená, že si přisvojil cizí věc, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Ústavní soud se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, že pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice. K výhradě stěžovatele, týkající se jeho pohledávek ve výši 3 010 000,-- Kč, je třeba uvést, že existence těchto nesplacených pohledávek sama o sobě nevyvrací předpoklad, že stěžovatel neměl v úmyslu dostát svým závazkům, neboť tento předpoklad je podepřen mnohými důkazy provedenými v řízení.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele v souvislosti se skutkem uvedeným v bodu 2) výrokové části rozsudku Okresního soudu, není pravdou, že společnost D., s. r. o., neměla povinnost poškozenému vrátit poskytnutou zálohu. Je evidentní, že stěžovatel, jako jednatel této společnosti, nesplnil smluvní podmínky, neboť zajištění úvěru poškozenému nezprostředkoval. Dílčí rozpory ve výpovědích svědků P. M. a Ing. J. A. nemění nic na skutečnostech, že stěžovatel prokazatelně uváděl poškozenému nepravdivé informace, vyhýbal se splnění závazku, nereagoval na žádosti o navrácení zálohy a peníze použil pro svoji potřebu, čímž se dopustil podvodného jednání.
Co se týká jednání stěžovatele popsaného v bodu 4) výrokové části rozsudku Okresního soudu, nelze s jistotou říci, zda stěžovatel věděl o obstavení svého účtu, na který složil poškozený zálohu 500 000,-- Kč v souvislosti s výkonem rozhodnutí, nicméně z provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatel s nikým závazně nejednal, a musel tedy vědět, že žádné dřevo poškozenému neobstará. Stěžovatel navíc v inkriminované době vybral z uvedeného účtu 95 000,-- Kč a tuto částku použil v rozporu se smlouvou. Lze tedy stěží zpochybnit závěr, že stěžovatel jednal i v tomto případě podvodně.
I v případě jednání popsaného v bodu 7) svědčí všechny okolnosti v neprospěch stěžovatele. S cílem získat od poškozeného půjčku uváděl nepravdivé informace o tom, že má rozjednán obchod, který musí platit v hotovosti, ačkoli žádný takový obchod zjevně rozjednán ani dohodnut neměl, a jak sám uvedl, peníze použil na jiný, než-li sjednaný účel.
Tvrzení stěžovatele, že nesplnění jeho závazků bylo primárně způsobeno neplacením splatných pohledávek jeho dlužníky, nemění nic na tom, že si této okolnosti byl při uzavírání dalších závazků vědom a byl s ní srozuměn. Z toho vyplývá jednoznačná existence subjektivní stránky trestných činů uvedených pod body 3) až 7), a to přinejmenším v rovině úmyslu nepřímého. To také vyvrací tvrzení stěžovatele, že byl zbaven osobní svobody pouze na základě neschopnosti dostát svým smluvním závazkům. Ústavní soud má za to, že právní závěry obecných soudů jsou v zásadě ve shodě se skutkovými zjištěními a Ústavní soud v nich nespatřuje žádný extrémní nesoulad.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu