ECLI:CZ:US:2000:4.US.452.2000
sp. zn. IV. ÚS 452/2000
Usnesení
IV. ÚS 452/2000
Ústavní soud rozhodl dne 18. 9. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) F. U., 2) M. U., obou zast. JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2000, čj. 12 To 60/2000-161, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2000, čj. 1 Nt 31/98- 39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, zamítajícím jejich návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/97, stěžovatelé uvádějí, že v řízení o povolení obnovy před soudy obou stupňů bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") , a to konkrétně údajným nesprávným postupem obecných soudů v tomto řízení. Podle tvrzení stěžovatelů soudy pochybily, když zamítly jejich žádost na obnovu řízení, ačkoli byly dány podmínky k jejímu povolení tak, jak je stanoví §278 odst. 1 trestního řádu.
Konkrétně tyto nové skutečnosti a důkazy podle tvrzení stěžovatelů spočívají zejména v inventurních soupisech poškozené společnosti a pokud soud 1. stupně v odůvodnění svého usnesení tvrdí, že věci, které měly být údajně ze skladu odcizeny, jsou určeny v rozsudku pouze druhově, nikoli individuálně, a je proto zbytečné zabývat se tím, zda zde jsou inventurní lístky těchto věcí, pak je zcela nejasné, jakým způsobem, nebyla-li ve skladu provedena inventura, byla stanovena škoda, kterou měli stěžovatelé společnosti Škoda Auto, a. s., způsobit. Jako další nový důkaz stěžovatelé uvádějí navrhovanou zkoušku písma, jejíž případný, pro stěžovatele pozitivní, výsledek by mohl mít za následek jiné posouzení věci. Obecné soudy se dle názoru stěžovatelů nezabývaly dostatečně důvody, které je vedly k zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, zejména se pak vrchní soud vůbec nevypořádal s inventurními doklady, kdy jen konstatuje, že krajský soud neshledal důvody pro povolení obnovy řízení. V návrhu na povolení obnovy řízení uvedli stěžovatelé zejména tu okolnost, že věci, které měli údajně odcizit, nejsou vůbec vedeny v inventurních dokladech společnosti Škoda Auto, a.s. a že tyto věci prokazatelně nechybí, což bylo údajně zjištěno při inventuře skladu. Dále uvedli, že Policii ČR se nikdy nepodařilo zajistit ani jednu z věcí, které měly z trestného činu pocházet, a rovněž tak se nepodařilo prokázat příjem pachatelů, odpovídající spáchanému skutku. Rovněž poukázali na skutečnost, že vrchní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývá navrhovanou zkouškou písma odsouzeného M. U.
Stěžovatelé se domnívají, že tyto nově navrhované důkazy vytvářejí ucelenou řadu nových objektivních skutečností, které by mohly mít za následek změnu původního rozhodnutí, ať už ohledně výše způsobené škody, nebo dokonce v tom, že se skutek vůbec nestal. Na základě výše uvedeného stěžovatelé tvrdí, že "obě rozhodnutí obecných soudů, ohledně nepovolení obnovy řízení, jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, když soudy nepostupovaly stanoveným postupem a v důsledku toho, jako vydané v rozporu s ústavně stanoveným postupem, jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vykročují z mezí ústavně stanoveného postupu."
Z obsahu spisu sp. zn. 4 T 7/97 Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že v této trestní věci byli stěžovatelé rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 1998, čj. 4 T 7/97-440, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, čj. 12 To 90/98-496, uznáni vinnými trestným činem podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství dle ustanovení §9 odst. 1 trestního zákona a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem. Tohoto skutku se stěžovatelé dopustili tím, že dne 26. 1. 1996 v přesně nezjištěné době, kolem 13:00 hod. v P., okres Mladá Boleslav, odebrali ze skladu obchodního družstva K., který byl pronajat společnosti Škoda Auto, a. s., na základě zfalšované výdejky náhradní díly v hodnotě 1 477 795,50 Kč a tyto díly odvezli vozidlem tov. značky Liaz na neznámé místo, čímž způsobili společnosti Škoda Auto, a. s. škodu ve shora uvedené výši.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nespadá do soustavy obecných soudů. Není tudíž povolán k tomu, aby meritorně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů a fungoval jako další instance v hierarchii soudní soustavy. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud může na ochranu základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny zasáhnout v tom případě, kdy je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí tyto závěry nevyplývají (viz. např. III. ÚS 84/94 nebo III. ÚS 166/95).
Základní spor je tedy v tom, zda v tomto případě jsou, či nejsou dány podmínky obnovy řízení. Na základě svých skutkových zjištění, v řízení o povolení obnovy, došly obecné soudy k závěru, že tyto podmínky dány nejsou a zamítly návrh stěžovatelů na povolení obnovy. Vzhledem k výše uvedenému by Ústavní soud mohl toto rozhodnutí obecných soudů zrušit, pokud by dospěl k názoru, že jejich skutková zjištění a právní závěry se nacházejí v extrémním nesouladu. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl. Obecné soudy se naopak velmi podrobně zabývaly nově navrženými důkazy a skutečnostmi a na základě svých skutkových zjištění rozhodly, že tyto důkazy a skutečnosti samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, by nemohly odůvodnit jiné meritorní rozhodnutí ve věci. Ústavní soud nespatřuje mezi právními závěry a skutkovými zjištěními obecných soudů žádný extrémní nesoulad.
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují, je třeba uvést následující. Z dokazování provedeného před obecnými soudy jednoznačně vyplývá, jak byla výše škody stanovena, i to, jak bylo zjištěno, které předměty byly odcizeny. To, že tyto předměty jsou určeny jak v účetních záznamech poškozené společnosti, tak v rozsudku soudu I. instance, druhově a nikoli individuálně, je vzhledem k jejich povaze naprosto logické. Co se týče navrhované zkoušky písma odsouzeného M. U., Ústavní soud má za to, že nejde o novou skutečnost či důkaz, neboť o její provedení soud usiloval již v předchozím řízení a k tomuto provedení nedošlo pro neochotu obžalovaného se této zkoušce podrobit. Podle názoru Ústavního soudu by ani její, pro stěžovatele pozitivní, výsledek nemohl ve světle ostatních usvědčujících důkazů odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé. To, že se vrchní soud v odůvodnění svého usnesení ohledně inventurních dokladů pouze odvolal na právní závěry krajského soudu, neznamená, že je při svém rozhodování nebral v úvahu. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu jasně vyplývá, že se v tomto případě plně ztotožnil s právními závěry krajského soudu i s jejich odůvodněním. Pokud stěžovatelé tvrdí, že odcizené věci nejsou vůbec vedeny v inventurních dokladech poškozené společnosti a že tyto věci prokazatelně nechybí, nezbývá než konstatovat, že z provedeného dokazování vyplývá opak. Skutečnost, že se Policii ČR nepodařilo zajistit ani jednu z věcí pocházejících z trestného činu ani prokázat příjem pachatelů odpovídající spáchanému skutku, není novou skutečností, která by byla v původním řízení neznámá, a je tudíž pro řízení o povolení obnovy irelevantní, neboť ji soud I. instance právně hodnotil již při rozhodování o vině a nevině pachatelů. Navíc je třeba konstatovat, že ani tato skutečnost sama o sobě ani ve spojení se skutečnostmi ostatními by evidentně nemohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé. K názoru stěžovatelů, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly důvody, které je vedly k zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, lze uvést pouze to, že z odůvodnění obou napadených usnesení vyplývá pravý opak.
Rovněž ohledně ostatních důkazů a skutečností, které stěžovatelé uvádějí ve svém návrhu na obnovu řízení a ve stížnosti proti jeho zamítnutí soudem I. instance, nespatřuje Ústavní soud žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zákona. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 18. září 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu