ECLI:CZ:US:2000:4.US.46.99
sp. zn. IV. ÚS 46/99
Usnesení
IV. ÚS 46/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 1998, sp. zn. 30 Ca 134/98, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byl odmítnut opravný prostředek (podaný společně stěžovatelem a ing. M. M., CSc., směřující proti rozhodnutím Okresního úřadu v Klatovech, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), ze dne 10. 5. 1994, čj. PÚ 1801/92 KS, ze dne 18. 3. 1996, čj. PÚ 1801/92, a ze dne 15. 5. 1998, čj. PÚ 1801/92 D. Důvodem napadení citovaných rozhodnutí stěžovatelem byla skutečnost, že tento tvrdil, že v řízeních o restituci, vedených pozemkovým úřadem, a to konkrétně ve vztahu k rozhodnutí ze dne 10. 5. 1994, sp. zn. PÚ 1801/92 KS, podle §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a ve vztahu k rozhodnutím ze dne 18. 3. 1996, čj. PÚ 1801/92, a ze dne 15. 5. 1998, čj. PÚ 1801/92 D, podle §9 odst. 4 zákona o půdě, s ním nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ač s ním takto být jednáno mělo. Z tohoto důvodu nemohlo žádné z rozhodnutí napadené opravným prostředkem nabýt právní moci, neboť mu jako osobě, o jejíž právech, právem chráněných zájmech a povinnostech bylo rozhodováno, a tudíž osobě, které mělo být přiznáno postavení účastníka řízení, dosud nebyla doručena. Z těchto důvodů stěžovatel v opravném prostředku navrhoval, aby soud vyslovil povinnost správního orgánu doručit napadená rozhodnutí, a dále aby vydal rozsudek, kterým by byla napadená rozhodnutí zrušena. Krajský soud v Plzni opravný prostředek stěžovatele svým usnesením ze dne 23. 10. 1998, sp. zn. 30 C 134/98, s odkazem na §250p o.s.ř., odmítl jako návrh, který byl podán tím, kdo k němu není oprávněn. Podle tvrzení stěžovatele byl však ze strany Krajského soudu v Plzni při rozhodování zvolen zcela formalistický přístup, a to jmenovitě při výkladu ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě, které Krajský soud v Plzni označil za ustanovení speciální ve vztahu k §14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, vylučující jakoukoli jinou osobu než osoby uvedené jmenovitě v §9 odst. 8 zákona o půdě z možného postavení účastníka řízení, vedeného podle §9 odst. 2 nebo §9 odst. 4 zákona o půdě, aniž byl vzat v úvahu princip, zakotvený v §14 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, podle něhož zvláštní předpisy okruh účastníků správního řízení rozšiřují, nikoli omezují. Podle názoru stěžovatele citované rozhodnutí Krajského soudu v Plzni porušuje jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále uvádí, že v důsledku toho došlo podle něj i k porušení jeho vlastnického práva chráněného v čl. 11 Listiny. Právo na přiznání účastníka v řízení o restituci vlastnického práva k majetku, o niž požádal A. S., dovozuje stěžovatel ze skutečnosti, že v období před účinností zákona o půdě došlo k části majetku dotčeného předmětnou restitucí k jejímu prodeji stěžovateli, konkrétně kupní smlouvou, registrovanou Státním notářstvím v Klatovech pod č. RI 980/89, dne 13. 10. 1989, na základě níž se stěžovatel stal vlastníkem nemovitosti (stodoly) na st. p. č. 14/1 o výměře 245m2.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že Okresní pozemkový úřad v Klatovech vycházel při určování účastníků okruhu řízení ze zvláštního normativního aktu - §9 odst. 8 zákona o půdě, který stanoví, že účastníky řízení podle §9 zákona o půdě jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond. V uvedených řízeních náleželo postavení oprávněné osoby podle §4 zákona o půdě A. S., který uplatnil restituční nárok, postavení povinné osoby podle §5 zákona o půdě městu Kašperské Hory, a dále Pozemkovému fondu ČR se sídlem v Praze. Ve všech těchto řízeních vystupoval pozemkový úřad ve smyslu §11 písm. a) a §12 písm. a) zákona ČNR č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, jako orgán veřejné správy České republiky na úseku navracení zemědělského majetku a zajišťování pozemkových úprav. Z tohoto důvodu musel, podle názoru Krajského soudu v Plzni, respektovat ústavní zásadu vyjádřenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle níž státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Vzhledem k této ústavní zásadě nebyl pozemkový úřad oprávněn rozšiřovat okruh účastníků řízení, který byl jmenovitě vymezen v §9 odst. 8 zákona o půdě, a správní rozhodnutí vydaná pozemkovým úřadem jsou tedy podle názoru Krajského soudu v Plzni zákonná. S ohledem na §250m odst. 3 o.s.ř. jsou účastníky soudního řízení o opravném prostředku, směřujícímu proti nepravomocným rozhodnutím orgánů veřejné správy, ti, kteří jimi byli v řízení u pozemkového úřadu, a tento správní orgán. Stěžovatel, který přes výše uvedené skutečnosti opravný prostředek proti citovaným rozhodnutím podal, přivodil vznik neodstranitelné procesní překážky, která bránila Krajskému soudu v Plzni v konání řízení, a proto soudu nezbylo nic jiného, než usnesením vydaným podle §250p o.s.ř. opravný prostředek odmítnout, neboť byl podán neoprávněnou osobou. Z tohoto důvodu nemohl Krajský soud v Plzni přistoupit ke zkoumání opodstatněnosti námitek stěžovatele, které směřovaly do merita správních rozhodnutí pozemkového úřadu. V závěru svého vyjádření Krajský soud v Plzni uvádí, že ze všech výše uvedených důvodů je přesvědčen o tom, že ve vztahu ke stěžovateli nebyl porušen čl. 6 Úmluvy, čl. 2 odst. 3 a čl. 96 Ústavy, ani čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť tento nebyl v řízení před Krajským soudem v Plzni krácen na žádném subjektivním právu, protože mu ve smyslu objektivního práva - platné právní úpravy - žádné takové právo nenáleželo, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 134/98, Ústavní soud dospěl k závěru, že pro posouzení, zda ve vztahu ke stěžovateli došlo usnesením Krajského soudu v Plzni, kterým byl odmítnut jeho opravný prostředek směřující do rozhodnutí pozemkového úřadu, je třeba z hlediska ústavně konformních interpretačních mezí zaměřit pozornost na posouzení kolizních právních názorů, týkajících se vztahu §9 odst. 8 zákona o půdě a §14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení při určování okruhu účastníků restitučních řízení podle §9 odst. 2 a §9 odst. 4 zákona o půdě. Prvních z nich je názor, jehož zastáncem jsou ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci, podle něhož znění ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě, vylučuje absolutně a bezvýjimečně kohokoli jiného, než osoby v citovaném ustanovení uvedené z možného účastenství v řízeních vedených pozemkovým úřadem podle §9 odst. 2 a §9 odst. 4 zákona o půdě. Druhým je názor, zastávaný stěžovatelem, podle něhož je třeba ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě vnímat jako zvláštní ustanovení, které však ve smyslu §14 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, okruh účastníků správního řízení rozšiřují, nikoli omezují.
Pro úplnost pohledu na řešený problém považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že ustanovení §9 odst. 8 se stalo součástí zákona o půdě na základě jeho novelizace, provedené zákonem č. 183/1993 Sb., a to s účinností od 1. 7. 1993. Před touto novelizací neobsahoval zákon o půdě žádné ustanovení, které by speciálně řešilo otázku účastníků řízení podle §9 odst. 2 a §9 odst. 4 zákona o půdě, a proto aplikační praxe jednotně akceptovala, že pro určení okruhu účastníků těchto správních řízení je třeba aplikovat ust. §14 správního řádu. Zařazení §9 odst. 8 do zákona o půdě, ve znění, podle něhož jsou účastníky těchto řízení oprávněná osoba, povinná osoba a pozemkový fond, vyvolala v aplikační praxi změnu v nazírání na určení okruhu účastníků řízení, a to konkrétně tak, že citované ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě bylo označeno za ustanovení speciální ve vztahu k §14 správního řádu, absolutně vylučující jeho aplikaci. Tento přístup se projevil - jak výše uvedeno - i před orgány veřejné moci při rozhodování ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti.
V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se otázkou, zda specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle §14 odst. 1 správního řádu, zabýval, a to naposledy ve věci, sp. zn. Pl ÚS 2/99, kdy dospěl k závěru, že specifická definice okruhu účastníků určitého veřejnoprávního řízení vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle §14 odst. 1 správního řádu, čímž byl tedy korigován názor vyslovený v nálezu, sp. zn. I. ÚS 279/95, publikovaném pod č. 73, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Současně Ústavní soud vyslovil, že obecnou definici účastníka správního řízení podle správního řádu lze tedy aplikovat pouze v těch případech, kde to zvláštní úprava zcela nepochybně nevylučuje.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci tím, že zaujaly právní názor, podle něhož vymezení okruhu účastníků řízení v §9 odst. 8 zákona o půdě představuje specifickou definici vylučující obecné vymezení účastníků řízení ve správním řízení podle §14 odst. 1 správního řádu, nevybočily z mezí ústavně konformní interpretace vztahu §9 odst. 8 zákona o půdě a §14 správního řádu. Pro úplnost pohledu na právní pozici stěžovatele považuje Ústavní soud za významné zdůraznit, že nepřiznáním postavení účastníka řízení o restituci majetku z titulu jeho tvrzení, že předmětem restituce jsou nemovitosti, k nimž svědčí vlastnické právo jemu jako fyzické osobě, která je nabyla na základě registrované kupní smlouvy, nejsou vyloučeny jiné prostředky ochrany vlastnického práva stěžovatele, jmenovitě možnost domáhat se ochrany svého vlastnického práva soudní cestou. Rovněž je třeba poukázat na to, že ve vztahu ke správním rozhodnutím, jež byla vydána v rozporu se zákonem, má každý (tedy i osoba, která nebyla účastníkem řízení), za podmínek upravených v §65 a násl. správního řádu, dát podnět k přezkoumání rozhodnutí, které je v právní moci.
Z výše uvedených důvodů nemohl proto přisvědčit Ústavní soud tvrzení stěžovatele, že dosavadním postupem orgánů veřejné moci došlo ve vztahu k němu k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 zák.č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu