ECLI:CZ:US:2000:4.US.512.2000
sp. zn. IV. ÚS 512/2000
Usnesení
IV. ÚS 512/2000
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. P. Č., Ph.D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2000, čj. 30 Ca 39/2000-13, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2000, čj. FŘ/6026/130/99-An, a rozhodnutí Finančního úřadu v Litomyšli ze dne 1. 9. 1999, čj. 24198/99/264970/5743, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím orgánů veřejné moci stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její základní ústavní právo na spravedlivý proces deklarované v čl. 36 odst. 1, jakož i právo obrátit se na soud k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, uvedená v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Správní orgán se při svém rozhodování v otázce plné moci zabýval hmotným právem a také výlučně z tohoto důvodu odvolání stěžovatelky zamítl, takže soud měl z tohoto důvodu chápat věc v intencích jejího obsahu, nikoli formy, a tudíž ji projednat, a to navíc za situace, kdy k tomuto problému neexistuje pro daňové řízení právně jednotný výklad. Zastavením řízení u krajského soudu s odkazem na nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí procesní povahy byla stěžovatelka zbavena možnosti právní obrany proti oběma rozhodnutím správních orgánů. Podle názoru krajského soudu, který lze dovodit ze smyslu jeho rozhodnutí, tedy obecně neexistuje v České republice možnost jakýchkoli opravných prostředků proti rozhodnutím správních orgánů procesní povahy, a to i v případě, že při vydání procesního rozhodnutí - individuálního správního aktu - správní orgán protizákonně aplikoval hmotně právní předpis. Takový právní stav je však protiústavní, neboť dává neomezenou moc státním orgánům v neprospěch občanů, a je v příkrém rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu Finančního ředitelství v Hradci Králové týkajícího se napadeného rozhodnutí tohoto orgánu, jakož i z obsahu spisu 30 Ca 39/2000 Krajského soudu v Hradci Králové, Ústavní soud zjistil, že dne 20. 5. 1998 stěžovatelka udělila plnou moc svému manželovi T. S., a to ke všem právním úkonům. Napadený platební výměr Finančního úřadu v Litomyšli o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty byl T. S. doručen dne 22. 6. 1999. Dne 24. 6. 1999 obdržel Finanční úřad v Litomyšli sdělení T. S., že stěžovatelka mu ke dni 14. 6. 1999 vypověděla udělenou plnou moc a současně finančnímu úřadu vrátil doručené písemnosti. Přípisem ze dne 14. 7. 1999 sdělil Finanční úřad v Litomyšli stěžovatelce, že její zástupce dne 22. 6. 1999 písemnosti, obsahující i napadený platební výměr převzal, a upozornil ji na skutečnost, že toto doručení považuje za platné, neboť v této době nebyl ještě informován o vypovězení plné moci. Dne 10. 8. 1999 došlo Finančnímu úřadu v Litomyšli odvolání podané stěžovatelkou, o němž Finanční úřad v Litomyšli rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že toto odvolání podle ustanovení §49 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jako opožděné zamítl. O dalším odvolání stěžovatelky ze dne 8. 10. 1999, doručeném Finančnímu úřadu v Litomyšli dne 13. 10. 1999, rozhodlo Finanční ředitelství napadeným rozhodnutím tak, že je zamítlo. V důvodech svého rozhodnutí poukázalo finanční ředitelství mimo jiné na možnost aplikace ustanovení §33b občanského zákoníku, jakož i ustanovení §28 odst. 3 o. s. ř. , v němž je řešena obdobná situace, takže, byl-li dodatečný platební výměr zástupci stěžovatelky doručen dne 22. 6. 1999, uplynula odvolací lhůta již dnem 23. 7. 1999. O žalobě proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením tak, že řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř. zastavil, a to proto, že přezkoumávaná rozhodnutí správních orgánů jsou rozhodnutími procesní povahy, jež ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. jsou z přezkumu vyloučena. Nad rámec tohoto odůvodnění vyjádřil se krajský soud i k otázce odvolání plné moci ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu a občanského zákoníku.
Tvrzením stěžovatelky nebylo by možno upřít oprávnění potud, že možnost podat opravný prostředek ve správním soudnictví existuje i vzhledem k rozhodnutím správních orgánů procesní povahy, nicméně za podmínky, že tato rozhodnutí jsou spojena s hmotně právními účinky (např. IV. ÚS 366/96). O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť meritum věci spočívá v něčem zcela odlišném, než je otázka právního zastoupení. Právě zde považuje Ústavní soud za prioritní zdůraznit, že úprava základních práv a svobod nesleduje pouhou ochrannou funkci, a nepředpokládá tedy stav, kdy základní práva a svobody jsou jaksi "propůjčovány", ale je stejně výrazně orientována i na funkci spontaneity a aktivity jednání ze strany každého subjektu v duchu zásady "nechť každý střeží svá práva". Jednání stěžovatelky je však s posléze uvedeným principem v rozporu, neboť byla-li jí známa úprava právního zastoupení v řízení o správě daní a poplatků (§10 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.), stejně jako skutečnost, že na daňové řízení nelze zákon č. 71/1967 Sb. aplikovat, měla ji tato skutečnost v situaci, kdy správní orgán nebyl v době doručování informován o vypovězení plné moci, vést k vysokému stupni obezřelého a uvážlivého jednání, a to zejména po doručení již konstatovaného dopisu finančního úřadu dne 22. 7. 1999, kdy stále byla ve lhůtě, a mohla tedy konat. Na místo toho však stěžovatelka, která na jedné straně svému manželovi vypověděla plnou moc, danou ke všem právním úkonům, ze dne 20. 5. 1998, udělila mu v době, kdy jí ještě běžela lhůta k odvolání, nové plné moci k dílčím daňovým úkonům ze dne 15. 7. 1999 a 21. 7. 1999, což vypovídá své o povaze tohoto případu, stejně jako o celkovém postoji stěžovatelky. Proto tvrzení stěžovatelky, že má nárok na ústavní ochranu proti protizákonně aplikovanému hmotně právnímu předpisu, jímž zde má na mysli předpis o zastoupení, jde tedy z uvedeného důvodu zcela stranou věci a nelze je pokládat za relevantní.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu