ECLI:CZ:US:2000:4.US.524.99
sp. zn. IV. ÚS 524/99
Usnesení
IV. ÚS 524/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Z. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 41/97, ze dne 28. 7. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36, čl. 4 odst. 3, 4 a čl. 10 odst. 1, 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 41/97, ze dne 28. 7. 1999, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje v Brně, čj. PJM-1045/PDS-96, ze dne 12. 2. 1997. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno tak rozhodnutí Policie ČR, Okresní ředitelství Zlín, čj. ORZL-838/ZBR-96, ze dne 14. 11. 1996, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o vydání zbrojního průkazu s tím, že nejsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen "zákon o střelných zbraních"), pro jeho vydání. Stěžovatel k rozhodnutím policejních orgánů konstatuje, že v nich není uvedeno, z jakého důvodu mu nebyl zbrojní průkaz vydán. Krajský soud pak zamítnutí jeho žaloby odůvodnil tak, že rekapituloval podmínky stanovené v §44 odst. 1 písm. a), b) zákona o střelných zbraních, za kterých lze považovat toho, kdo byl pravomocně uznán vinným zde uvedenými trestnými činy, za bezúhonného, kdy trestný čin je charakterizován především svým názvem, nikoliv odkazem na příslušná ustanovení trestního zákona. V daném případě pak podle krajského soudu ustanovení §44 odst. 1 písm. a) citovaného zákona odkazuje na příslušné ustanovení §219 odst. 2 trestního zákona, tj. na kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy. Písmeno b) shora uvedeného ustanovení však zahrnuje svým odkazem na trestné činy uvedené v písm. a) základní i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy, kdy bližší vymezení trestného činu vraždy podle příslušného ustanovení trestního zákona nemá již žádný význam. Krajský soud proto dovodil, že pro stěžovatele bylo rozhodující, že se dopustil trestného činu vraždy, a není již rozhodující, podle kterého ustanovení trestního zákona se tak stalo, zda podle §219 odst. 1 nebo odst. 2, popř. že v době stěžovatelova odsouzení trestní zákon neobsahoval druhý odstavec §219. Pokud tedy bylo správně použito ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona o střelných zbraních, pak ještě neuplynulo 25 let od ukončení výkonu trestu odnětí svobody, a tudíž podle krajského soudu stěžovatel nesplňuje podmínky bezúhonnosti.
K takto odůvodněnému rozhodnutí krajského soudu stěžovatel namítá, že uvedený výklad ustanovení §44 zákona o střelných zbraních krajského soudu je v rozporu s tímto ustanovením a obsahem a účelem tohoto zákona a zkracuje stěžovatele v jeho právech. Při výkladu ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona o střelných zbraních, podle něhož se za bezúhonného dle tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně uznán vinným trestným činem uvedeným v písm. a), za který byl uložen trest odnětí svobody na pět až dvanáct let ..., není možné, jak tvrdí stěžovatel, z ustanovení písm. a) použít pouze názvy trestných činů a nepřihlížet k tam uvedeným odkazům na příslušné ustanovení trestního zákona. Stěžovatel, jak dále uvádí, byl odsouzen za trestný čin vraždy dle §219 tr.z. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, když trestní zákon neznal v době stěžovatelova odsouzení odstavcové dělení §219. Jestliže tedy v ustanovení §44 odst. 1 písm. a) a b) zákona o střelných zbraních je uveden pouze trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr.z. a není tam uveden trestný čin vraždy podle §219 tr.z., pak je třeba na jeho případ aplikovat ustanovení §44 odst. 1 písm. d), které se vztahuje na případy spáchání trestného činu neuvedeného v písm. a) a b), jestliže byl spáchán úmyslně a neuplynulo alespoň deset let od pravomocného odsouzení nebo od ukončení výkonu trestu odnětí svobody. Na podporu svého tvrzení stěžovatel připomíná nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/98, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že po splnění všech podmínek stanovených zákonem o střelných zbraních, je získání zbrojního průkazu věcí nárokovou. V návaznosti na výše uvedenou argumentaci stěžovatel navrhuje zrušení stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Současně pak stěžovatel v závěru ústavní stížnosti tvrdí, že Policie ČR, Správa Jihomoravského kraje, nebyla oprávněna si vyžádat k projednání stěžovatelova odvolání rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 26/70, a celý soudní spis, neboť k posouzení bezúhonnosti je možné vyžádat podle ustanovení §44 odst. 3 zákona o střelných zbraních opis z evidence Rejstříku trestů. Tímto postupem byla proto porušena stěžovatelova práva chráněná čl. 10 odst. 2, 3 Listiny.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 41/97, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Brně.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně konstatuje, že stěžovatelovu žalobu zamítl napadeným rozsudkem, který nabyl právní moci dne 30. 8. 1999. Pokud jde o námitky stěžovatele, pak krajský soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje zamítnutí nálezu, přičemž netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Meritum ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově námitce týkající se nesprávného právního posouzení jeho věci krajským soudem. Stěžovatel tuto námitku uplatnil již ve své žalobě proti rozhodnutí Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje a Krajský soud se touto stěžovatelovou námitkou podrobně zabýval, ale neztotožnil se s ní. Pokud tedy stěžovatel opakuje námitku, kterou již uplatnil ve své správní žalobě, pak staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak dal Ústavní soud opakovaně najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů pak může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Nepřísluší mu proto posuzovat ani celkovou zákonnost či správnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatelova námitka spočívá v jeho tvrzení o nesprávném výkladu ustanovení §44 odst. 1 písm. a) a b) zákona o střelných zbraních v ústavní stížností napadeném rozhodnutí krajského soudu, kdy podle jeho názoru jde v ustanoveních pod oběma písmeny v daném případě o trestný čin vraždy omezený pouze na kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedenou v §219 odst. 2 tr.z. Stěžovatel byl odsouzen v době, kdy tehdy platný trestní zákon neznal odstavcové dělení §219, což podle stěžovatelova názoru již samo o sobě vylučuje možnost aplikace citovaných ustanovení, která zmiňují pouze odstavcové dělení §219 tr.z., na jeho případ. Za tohoto stavu, kdy stěžovatelova argumentace by již dopředu vylučovala aplikaci ustanovení §44 odst. 1 písm. a) a b) zákona o střelných zbraních u pachatelů trestného činu vraždy, pokud se ho dopustili před novelou trestního zákona z roku 1990, jež doplnila základní skutkovou podstatu trestného činu vraždy (nyní odst. 1) o další kvalifikovanou skutkovou podstatu §219 odst. 2 tr.z., lze akceptovat závěr krajského soudu, který v posuzovaném případě zdůraznil, že trestný čin je charakterizován především svým názvem a nikoliv odkazem na příslušná ustanovení trestního zákona. Z tohoto důvodu považoval krajský soud za rozhodující, že se stěžovatel dopustil trestného činu vraždy, a není již rozhodující, podle kterého ustanovení trestního zákona se tak stalo, zda podle §219 odst. 1 nebo odst. 2, když v době odsouzení stěžovatele trestní zákon u §219 odst. 2 neobsahoval. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedenou interpretaci krajského soudu nelze považovat za protiústavní, a jeho rozhodnutím tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále namítá dotčení jeho základních práv chráněných čl. 4 odst. 3, 4 Listiny, neboť došlo podle jeho názoru k nepřípustnému omezení jeho práva na osobní čest a dobrou pověst a jeho práva na ochranu před neoprávněným zneužíváním údajů o jeho osobě, zakotvených v čl. 10 odst. 1, 2 a 3 Listiny. K tomuto zásahu do jeho základních práv došlo podle stěžovatelova názoru postupem Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, která si k projednání stěžovatelova odvolání vyžádala rozsudek Krajského soudu v Brně s celým spisem, sp. zn. 1 T 26/70, ačkoliv si měla podle ustanovení §44 odst. 3 zákona o střelných zbraních vyžádat opis z evidence Rejstříku trestů. Ústavní soud se touto námitkou nezabýval, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně a stěžovatel se proti namítanému postupu Polici ČR neohradil ani v žalobě, o níž Krajský soud v Brně rozhodl rozhodnutím, proti němuž směřuje posuzovaná ústavní stížnost.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu