infUsTakto, infUsVec2, infUsLengthVec64, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, errUsDne, infUsKratkeRadky-169-000,
ECLI:CZ:US:2000:4.US.592.99
sp. zn. IV. ÚS 592/99
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 16. srpna 2000 sp. zn.
IV. ÚS 592/99 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F. proti usnesení
Krajského soudu v Brně z 1.9.1999 sp. zn. 29 Ca 27/99, kterým bylo
zastaveno řízení o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal přezkoumání
rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně z 2.12.1998 č. j.
5963/98/FŘ/150 o zamítnutí stěžovatelova odvolání proti výzvě
Finančního úřadu Brno - venkov k zaplacení daňového nedoplatku
ručitelem v náhradní lhůtě.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.9.1999 č. j. 29 Ca
27/99 - 32 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem s odvoláním na porušení základních
práv chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá
zrušení usnesení Krajského soudu v Brně z 1.9.1999 sp. zn. 29 Ca
27/99, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal
přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne
2.12.1998 č. j. 5963/98/FŘ/150.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29
Ca 27/99 a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud
zjistil, že Finanční úřad Brno - venkov vydal dne 22.7.1998 výzvu
k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě podle
§57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
kterou vyzval stěžovatele (jako ručitele) k úhradě daňového
nedoplatku daňového dlužníka - společnosti F. a H., spol. s r. o.,
v celkové výši 5 435 506 Kč, a to do výše nesplaceného vkladu
stěžovatele zapsaného v obchodním rejstříku, tj. 20 000 Kč.
Odvolání, ve kterém stěžovatel namítal, že není ručitelem, bylo
výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství zamítnuto.
Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou
na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které namítal, že
není ručitelem, a dále že správce daně se měl nejdříve domáhat
splnění závazku po daňovém dlužníkovi, a teprve poté jej vyzvat k
zaplacení daňového nedoplatku.
Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil. V
odůvodnění uvedl, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť
žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o §57 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., který upravuje sekundární povinnost k
úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňového subjektu. Jedná
se o ustanovení procesní, nikoli hmotněprávní, protože samo o sobě
nezakládá právní vztah správce daně a ručitele. Formuluje pouze
vztah ručení v daňovém řízení jako subjektivní povinnost ručitele
k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy k
zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli
povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že
daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti,
svůj závazek vůči správci daně včas nesplní. Podle §248 odst. 2
občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jsou z přezkumné
činnosti soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů
předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí
jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka
vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných
pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je procesním rozhodnutím
i rozhodnutí napadené žalobou, a z tohoto důvodu je z přezkumné
činnosti soudů vyloučeno.
S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní
stížnosti namítá, že výzva správce daně podle §57 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je
rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný
opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení
opravný prostředek přípustný není. V §57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání
namítat, mimo jiné je to skutečnost, že stěžovatel není ručitelem.
Právě tuto námitku, že není ručitelem, stěžovatel uplatnil ve
všech opravných prostředcích, včetně správní žaloby. Skutečnost,
zda stěžovatel je nebo není ručitelem, má základ v hmotném právu,
a soud se proto měl žalobou zabývat meritorně. Stěžovatel
nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, dle kterého se právní
stav, který tu byl před vydáním výzvy správce daně, nemění, a
hmotněprávní pozice stěžovatele jako účastníka řízení nebyla
dotčena, neboť před vydáním výzvy nebyl ručitelem v intencích
§106 obchodního zákoníku a do této pozice je nezákonně nucen až
uplatněním výzvy dle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.
Stěžovatel dále poukázal na to, že krajský soud na daný případ
nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 466/97,
který se však týká usnesení soudu o zastavení řízení o žalobě
proti exekučnímu příkazu finančního úřadu podle §73 zákona č.
337/1992 Sb.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem
stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku,
přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého
subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob
jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté
hlavy druhé o. s. ř., v jejíchž intencích soud rozhodoval.
Finanční ředitelství v Brně jako vedlejší účastník ve
vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty jako v
řízení před krajským soudem a dodalo, že správce daně v
projednávané věci požadoval nejprve splnění daňové povinnosti po
daňovém dlužníku. Z ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. přitom
nevyplývá, že by výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem
musela informaci o této skutečnosti obsahovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska
kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice
soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v
systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným
soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci
zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v
souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na
zjištěné skutečnosti, aniž by předjímal výsledek řízení ohledně
věcné stránky případu, dospěl k závěru, že právě k takovému
porušení principů obsažených v Listině opravňujícímu zásah
Ústavního soudu došlo, neboť postupem krajského soudu bylo
stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu.
Ústavní soud předesílá, že právní problematikou řešící tutéž
právní otázku, tj. otázku charakteru rozhodnutí dle §57 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., že již Ústavní soud zabýval při
rozhodování o ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. III. ÚS
594/99 a sp. zn. I. ÚS 593/99 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 17, nález č. 45;
svazek č. 18, nález č. 83]. Od závěrů tam uvedených se Ústavní
soud nemá důvod odchylovat ani v tomto případě zcela totožném z
hlediska závěrů učiněných senátem 29 Ca Krajského soudu v Brně i z
hlediska argumentace ústavních stížností.
Podle §244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy ve
správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel odvolat
proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat
pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno
ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, nebo že již bylo
zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu ředitelství
zákonný důvod pro odvolání uplatnil, neboť výslovně namítal, že
není ručitelem.
Jak Ústavní soud konstatoval již v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS
373/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 30), v případě
rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení
právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení
ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že
ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě
zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v
podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo
je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší
správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy
podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň
nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí
být, zůstal by při extenzivním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí"
stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou
v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručována. V daném případě spočívalo
porušení základních práv a svobod v neposkytnutí soudní ochrany
stěžovateli, neboť krajský soud se přidržel výkladu pojmu
"procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do
základních práv a svobod stěžovatele.
Z uvedených důvodů bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v
Brně pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny zrušeno [§82 odst. 1a 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Jen na okraj je třeba poznamenat, že dle tvrzení finančního
ředitelství (odkazujícího na spisový materiál) výzva správce daně
podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. byla vůči stěžovateli
uplatněna až poté, co byl dlužník marně vyzván k úhradě dluhu.
Skutečnost, že stěžovatel nebyl o tomto úkonu správcem daně
vyrozuměn, nezakládá porušení ústavního práva, neboť povinnost takto:
daňového ručitele informovat ze zákona nevyplývá. I když
požadovaná informace by mohla v konkrétních případech vést k
odstranění nejasností ve vztahu daňového dlužníka, ručitele a
správce daně, z §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. pouze plyne,
že správce daně je nejprve povinen vyzvat k zaplacení daňového
dlužníka, který nesplnil daňovou povinnost (zákon nepředpokládá,
že by správce daně tuto povinnost nesplnil).
K námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně aplikoval
závěry uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 466/97 (správně I. ÚS
466/97) - Sbírka rozhodnutí, svazek 11, nález č. 88, ve znění
opravy uveřejněné ve svazku 16, Ústavní soud uvádí, že uvedeným
nálezem je řešena odlišná právní situace (exekuční vymáhání
závazku daňového ručitele), a navíc v odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu není uvedený nález citován a ani z argumentace
odůvodnění nevyplývá, že byl ve věci aplikován.