ECLI:CZ:US:2000:4.US.617.99
sp. zn. IV. ÚS 617/99
Usnesení
IV.ÚS 617/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr.Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti G., s.r.o., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 1999, čj. 10 Ca 183/99-44, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 1999, čj.668/150/1999, a rozhodnutí Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 26. 11. 1998, čj. 50791/98/082960/2470, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, potvrzujícího rozhodnutí finančního úřadu o zastavení řízení ve věci žádosti o opravu zřejmých omylů a nesprávností platebního výměru na daň darovací, čj 28/DDR/209/94, ze dne 6. 4. 1994. Toto rozhodnutí o zastavení řízení bylo odůvodněno tak, že podle §56 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. nelze opravy nebo zrušení stanovené daně provést, zaniklo-li právo daň vyměřit nebo doměřit, tj. pokud uplynuly lhůty pro vyměření daně stanovené v §47 zákona č. 337/1992 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud napadené rozhodnutí opřel mimo jiné o nesprávný výklad ustanovení §56 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. Dle jeho názoru z ustanovení §47 odst. 2 cit zákona "zcela jednoznačně vyplývá, že vyměřit a doměřit daň lze nejpozději do 10 let od konce zdaňovacího období v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat". Z hlediska rovnosti všech subjektů před zákonem a z hlediska právní jistoty účastníků je tedy nutno ust. §56 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. vykládat tak, že lhůta pro opravu či zrušení daně je desetiletá a běží od konce roku, v němž daňová povinnost vznikla. Přijetím výkladu provedeného soudem by byla porušena zásada rovnosti účastníků vyjádřená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť správce daně by měl v důsledku opakovaných úkonů možnost daň vyměřovat po dobu 10 let a na straně druhé by daňový subjekt měl možnost žádat o opravu nesprávného rozhodnutí jen do tří let od vzniku daňové povinnosti. Daňový subjekt navíc, na rozdíl od správce daně, nemá možnost svým podáním ovlivnit prodloužení lhůty pro vyměření daně. Pro případ, že by Ústavní soud na tuto argumentaci nepřistoupil, stěžovatel namítá, že v jeho případě dosud ani neuplynula ona tříletá lhůta stanovená v §47 zákoně č. 337/1992 Sb. Tento závěr vyvozuje z ustanovení §4 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, který je dle jeho názoru ve vztahu k zákonu č. 337/1992 Sb. předpisem nadřazeným. Uvedený zákon operuje kromě pojmu vyměření daně i pojmem vymáhání daně, jde o úpravu širší a pro nositele daňové povinnosti výhodnější. Ve smyslu uvedeného ustanovení se provedením úkonu k vymáhání daně prodlužuje tříletá subjektivní lhůta tak, že běží znovu od konce roku, ve kterém byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.Vzhledem k tomu, že úkony k vymáhání daně jsou správcem daně činěny do současnosti, nemohlo v projednávané věci ani zaniknout právo stěžovatele domáhat se opravy nebo zrušení stanovené daně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále požaduje, aby Ústavní soud posoudil soulad výkladu a aplikace ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění platném v době poplatného úkonu, tj. v roce 1993, a Listinou základních práv a svobod. Dle jeho názoru výklad zákona, který umožňoval správci daně doměřit mu daň z rozdílu mezi dohodnutou kupní cenou a cenou, stanovenou na základě znaleckého posudku, byl v rozporu se zákonem č. 212/1992 Sb. Ačkoliv uvedené ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. uvedený postup nezakazuje, nelze dle názoru stěžovatele připustit na veřejnoprávní oblast aplikaci zásady "co není zákonem výlučně zakázáno, je dovoleno" .
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 183/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla platebním výměrem Finančního úřadu v Českém Krumlově č. 28/209 ze dne 6. 4. 1994 vyměřena darovací daň ve výši 6.229.100,- Kč. Za základ daně byl vzat rozdíl mezi kupní cenou nemovitosti a jejich odhadní cenou. V souvislosti s tímto platebním výměrem byly vydány i platební výměry na daňové penále, úroky a exekuční náklady.
Žádosti stěžovatele o prominutí daně a jejího příslušenství dle ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb. byly až na částečné prominutí penále (vyměřené výměrem Finančního úřadu v Českém Krumlově, čj.Maj /16/56/ 95, ze dne 2. 9. 1995) rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 5. 8. 1995, čj. 262/31778/9995, zamítnuty.
Řízení ohledně žádosti stěžovatele ze dne 19. 10. 1998, kterou požádal Finanční úřad v Českém Krumlově o zrušení a vrácení daně a daňového příslušenství podle §56 zákona č. 337/1992 Sb., bylo z důvodů uplynutí lhůty pro uplatnění takovéhoto nároku výše uvedeným rozhodnutím finančního úřadu zastaveno a rozhodnutí o zastavení řízení bylo potvrzeno finanční ředitelstvím jako odvolacím orgánem.
Krajský soud, který v souladu s ustanovením §249 o.s.ř. přezkoumal žalobu stěžovatele v mezích žalobních důvodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě, předně konstatoval, že předmětem přezkumného řízení nebylo rozhodnutí finančního orgánu ze dne 6. 4. 1994, kterým byla stěžovateli doměřena darovací daň, neboť tím, že se stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí neodvolal a nevyčerpal řádné opravné prostředky, nesplnil tak podmínky stanovené občanským soudním řádem pro přezkum správního rozhodnutí. Pokud jde o projednávaný předmět řízení, tj. o rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti o zrušení a vrácení daně a daňového příslušenství, soud stejně jako finanční orgány neshledal, že by v dané věci došlo dle §56 zákona č. 337/1992 Sb. k vyměření daně někomu, kdo ji nebyl povinen platit, nebo došlo při stanovení daňové povinnosti ke zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu. Předmětný případ doměření darovací daně za rok 1993 je nutno posuzovat podle právní úpravy platné v době realizace konkrétního daňového případu a skutečnost, že pozdější právní úprava provedená po novelizaci byla pro stěžovatele výhodnější, nemůže být důvodem pro postup dle citovaného ustanovení §56 zákona č. 337/1992 Sb. Především však platí, že právo vyměřit nebo doměřit daň ve smyslu §56 zákona č. 337/1992 Sb. zaniklo uplynutím lhůty pro vyměření daně stanovené v §47 citovaného zákona. Tato lhůta činí 3 roky od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, uvedenou lhůtu na deset let prodlužuje pouze úkon, který byl učiněn k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení. Vzhledem k tomu, že poslední úkon směřující k vyměření daně byl učiněn správcem daně dne 6. 4. 1994 a nabyl právní moci dne 9. 5. 1994, uplynula uvedená tříletá lhůta dne 31. 12. 1997, když žádost o prominutí daně dle §55a zákona č. 337/1992 Sb. za takový úkon, vzhledem k jeho charakteru, považovat nelze, neboť není úkonem směřujícím k doměření daně, ale k jejímu prominutí, a proto se jím neobnovuje běh prekluzívní lhůty.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pak krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, uvedl, že ve skutečnosti se stěžovatel domáhá přezkoumání platebního výměru ze dne 6. 4. 1994, kterým mu byla vyměřena podle §22 zákona č. 357/1992 Sb. darovací daň a za pomoci extenzivního výkladu ust. §47 zákona č. 337/1992 Sb. se snaží zvrátit rozhodnutí správce daně. Dále dodal, že stěžovateli byl nad rámec přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí poskytnut výklad použití ustanovení §10 zákona č. 357/1992 Sb. ve vztahu k čl. II zákona č. 332/1993 Sb. spolu s odkazem na nález Ústavního soudu III. ÚS 135/94.
Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na odůvodnění svého rozhodnutí a své vyjádření k žalobě a rovněž upozornilo, že stěžovatel vznáší námitky proti pravomocnému rozhodnutí o vyměření darovací daně za rok 1993, ačkoliv předmětem řízení bylo rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti stěžovatele podle §56 zákona č. 337/1992 Sb.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem krajského soudu a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že jak konstatoval již v řadě svých předchozích rozhodnutí, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Porušení uvedených zásad však v daném případě nebylo shledáno. Jádrem ústavní stížnosti je polemika s právním názorem soudu, kdy navrhovatel nesouhlasí s výkladem aplikovaného ustanovení §56 ve vazbě na ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., a opakuje námitky, kterými argumentoval již v předchozích řízeních, se kterými se soud zabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. vypořádal. Stěžovatel se tak v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.
Jak již podotkl krajský soud i finanční ředitelství, je z obsahu žaloby i obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se uvedenými podáními snaží změnit pravomocné rozhodnutí finančního úřadu ze dne 6. 4. 1994, kterým mu byla za rok 1993 doměřena darovací daň, a to v situaci, kdy nevyužil řádné či mimořádné opravné prostředky, pro změnu tohoto, dle jeho názoru, neoprávněného rozhodnutí. Smyslem ustanovení §56 zákona č. 337/1992 Sb. však není možnost další nápravy či změny pravomocného rozhodnutí ohledně daňové povinnosti, či prodloužení lhůty ke změně rozhodnutí, ale náprava zřejmých omylů a věcných nesprávností. Z hlediska právní jistoty jsou pak i pro tento typ oprav daňových rozhodnutí stanoveny lhůty k jejich provedení, a to ve vazbě a ve shodě se lhůtami, kdy je obecně možno daň vyměřit nebo doměřit.
Článkem 37 Listiny základních práv a svobod je chráněno právo rovnosti účastníků řízení, které je dále zakotveno v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu (zejm. §18) a jeho smyslem je zajistit účastníkům řízení rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv vyplývajících z příslušné hmotněprávní úpravy a nestranný přístup soudu k účastníkům řízení. Porušení práva rovnosti však nelze spatřovat v tom, že soud se při aplikaci práva přikloní k právnímu názoru protistrany.
V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad ustanovení §56 a v souvislosti s ním i §47 zákona č. 337/1992 Sb., provedený krajským soudem, je zcela v souladu se zákonem i úmyslem zákonodárce ohledně právní úpravy pro danou oblast a závěrům krajského soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí, na něž je možno odkázat, nelze ani z pohledu Ústavního soudu ničeho vytknout.
Požadavkem stěžovatele na posouzení souladu výkladu a aplikace ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění platném v době poplatného úkonu, tj. v roce 1993, a Listinou základních práv a svobod se zabývat nemohl, neboť, jak je zřejmé z předchozího, pravomocné rozhodnutí správce daně o vyměření darovací daně za rok 1993 z rozdílu mezi dohodnutou kupní cenou a cenou stanovenou znaleckým posudkem, nebylo předmětem řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí napadené ústavní stížností a uvedené ustanovení nebylo v tomto rozhodnutí aplikováno.
Je tedy třeba uzavřít, že krajský soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil, přičemž interpretoval zákon, a to i z hlediska čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod způsobem, který nelze považovat za protiústavní. Nebylo ani shledáno porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy a jak bylo ověřeno, postupoval přitom v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod .
Za této situace, kdy Ústavní soud neshledal namítané porušení práva stěžovatele, chráněného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu