ECLI:CZ:US:2001:1.US.126.01
sp. zn. I. ÚS 126/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného advokátem JUDr. J. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 6 To 598/2000, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 24 T 100/2000, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 6 To 593/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 6 To 598/2000, zamítl Městský soud v Praze jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. 24 T 100/2000.
V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že citovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že se nadále ponechává ve vazbě z důvodů §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Podle obsahu spisu byl prý stěžovatel vzat z rozhodnutí soudce do vazby nejprve dne 20. 3. 1998, následujícího dne z ní uprchl, podařilo se jej zadržet až dne 7. 4. 2000 a byl znovu vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), c) trestního řádu. Při posledním hlavním líčení stěžovatel požádal soud o propuštění z vazby s poukazem na to, že omezení jeho svobody již splnilo svůj výchovný účel. Výše citovaným usnesením Obvodní soud pro Prahu 7 jeho žádosti nevyhověl a ponechal jej nadále ve vazbě s odůvodněním, že stěžovatel je osobou vícekrát trestanou a že se nyní projednávané trestné činnosti znovu dopustil "ve lhůtě podmíněného propuštění" z předchozího trestu odnětí svobody. Spáchal prý postupně více trestných činů a z vazby již jednou uprchl; tento protiprávní stav udržoval delší dobu a snažil se změnit i svoji identitu za účelem vyhýbání se trestnímu stíhání.
Městský soud v Praze po zvážení všech skutečností dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl. Dále uvedl, že navíc (v záhlaví uvedený) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým byl stěžovatel v mezidobí odsouzen k nepodmíněnému trestu, nabyl právní moci a stěžovatel již výkon trestu nastoupil. Z těchto důvodů se tak propuštění z vazby stalo bezpředmětným a proto Městský soud v Praze stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 7 uznal stěžovatele vinným pod bodem 1) rozsudku z trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona, pod bodem 2) rozsudku z trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona, pod bodem 3) rozsudku z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. b) trestního zákona, pod bodem 4) rozsudku z trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona, ( pod body 5) a 6) rozsudku ) z trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a z trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Za tuto trestnou činnost byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou.
V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud zejména uvedl, že z důkazů vztahujících se k bodu 1) a 2) vzal za prokázány především skutečnosti o původu a odcizení geodetického přístroje, což vyplývá jednak z výpovědí Ing. N., z listinných důkazů vztahujících se k nákupu tohoto přístroje, jehož hodnota byla stanovena znaleckým posudkem; způsob vlastního prodeje pak vyplývá z výpovědí svědka N. a z úředních záznamů. V bodu 2) soud vycházel z výpovědí svědků H., H., R. a Ing. H., zakročujících policistů, kdy především výpovědi svědků H. a H. zcela bezpečně vyvracejí obhajobu stěžovatele a jsou zcela shodné s úředními záznamy o provedeném zákroku. Soud vzal za prokázáno, že se stěžovatel snažil zmiňovaný přístroj prodat a o jeho nelegálním původu musel být přinejmenším srozuměn. Za druhou podstatnou okolnost, ze které soud dovodil stěžovatelovo "srozumění s věcí" považuje i to, že stěžovatel šel nabízet přístroj bez vlastních dokladů a k prodeji "by využil" občanský průkaz, který údajně nalezl v přístroji. Z takového jednání nelze prý dovodit jiný závěr, než že se snažil přístroj prodat s utajením vlastní totožnosti. Dále soud nemá důvodu nevěřit zakročujícím policistům, jelikož jejich výpovědi jsou od počátku přípravného řízení zcela shodné a dostatečně podrobné a má za to, že se událost seběhla přesně způsobem, který policisté popsali.
K bodu 3) citovaného rozhodnutí považuje soud za nepochybné, že se stěžovatel jmenovaného jednání (tj. útěku z vazby) dopustil; to dovozuje zejména z toho, že jakmile mu bylo vyhlášeno usnesení o vzetí do vazby (při hospitalizaci ve FN Bulovka v Praze 8), stalo se (tímto okamžikem) i vykonatelným, bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, neboť ta nemá odkladný účinek. Stěžovatel však příslušné rozhodnutí nerespektoval a z nemocničního pokoje (oknem z druhého patra, po hromosvodu) utekl.
Jednání popsaná pod body 4) až 6) předmětného rozhodnutí stěžovatel doznává a v souladu s jeho doznáním jsou i důkazy provedené k těmto bodům soudem. Jednalo se zejména o důkazy ohledně původu dokladů - občanského průkazu a řidičského průkazu znějících na jméno D., a ohledně původu revolveru; podle kriminalisticko technického zkoumání se tu jedná o střelnou zbraň. Zde mají význam i potvrzující výpovědí svědků S. a D. Dále vzal soud v úvahu, pokud jde o jednání stěžovatele ohledně koupě nemovitosti, výslechy svědků K., P., N., F., V. Co se týče okolností souvisejících se zadržením stěžovatele, který se prokazoval průkazem pracovníka BIS, přihlížel soud k svědecké výpovědi policistů L. a Č.. Ohledně bodu 5) vzal soud z listinných důkazů za prokázáno, že se stěžovatel i tohoto jednání dopustil.
Pokud jde o právní kvalifikaci stěžovatelova jednání,ztotožnil se soud ve všech bodech s obžalobou. Při úvaze o druhu a výši trestu vycházel z hodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti celého jednání stěžovatele, který udržoval protiprávní stav po dlouhou dobu. K osobě stěžovatele soud zjistil, že stál již šestkrát před soudem a naposledy byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 11. 1994 pod sp. zn. 5T 73/93. Je sice pravda, že v tomto trestním řízení byla podána stížnost pro porušení zákona, jež byla prvně Nejvyšším soudem ČR zamítnuta, později však toto zamítavé usnesení (z důvodu procesního pochybení Nejvyššího soudu) Ústavní soud ČR zrušil (II. ÚS 180/96), leč tato stížnost byla Nejvyšším soudem opět zamítnuta. Ani nález Ústavního soudu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu však nijak nezpochybňují závěry meritorního rozhodnutí o vině a trestu, takže při hodnocení osoby stěžovatele soudem bylo nutno k jeho poslednímu odsouzení přihlédnout.
Proti citovanému rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 6 To 593/2000, zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které napadenému rozsudku předcházelo. Přihlédl přitom i k vadám, které nebyly opravným prostředkem vytýkány a neshledal žádné pochybení obvodního soudu, které by odůvodňovalo zrušení jeho rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Konstatoval, že řízení není zatíženo žádnou procesní vadou, která by se projevila ve zkrácení práva stěžovatele na obhajobu či v procesně vadném postupu při provádění důkazů a to ať již ve stadiu přípravného řízení či v řízení před soudem. Má za to, že byly provedeny všechny potřebné a reálně dosažitelné důkazy, které mohly přispět k úplnému objasnění skutkového stavu věci a že soud nalézací si tak vytvořil patřičný základ pro věcně správné rozhodnutí. Odvolací soud dále konstatoval, že obvodní soud se stejnou pečlivostí objasňoval okolnosti svědčící proti stěžovateli i v jeho prospěch a že shromážděné důkazy důsledně hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na odpovědném uvážení všech okolností případu jednotlivě, i v jejich souhrnu, i ve všech relevantních vzájemných souvislostech. Pokud tedy obvodní soud za použití zásady volného hodnocení důkazů dospěl k závěru, že provedené důkazy k bezpečnému prokázání viny stěžovatele plně postačují, pak odvolací soud již nemohl do této jeho individuální rozhodovací pravomoci a závažné individuální odpovědnosti za spravedlivé a zákonné rozhodnutí jakkoliv zasahovat, postupoval-li prvý soud zároveň důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu. Městský soud "akceptuje", že obvodní soud nemá žádné pochybnosti o trestné činnosti stěžovatele a plně se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku. Neshledává pochybení ani ohledně právní kvalifikace, kterou obvodní soud použil a řádně odůvodnil. Po přezkoumání výroku o uloženém trestu rovněž neshledal městský soud žádné pochybení soudu prvního stupně ani v tomto směru a dovodil, že stěžovateli nelze přiznat žádnou polehčující okolnost, neboť v minulosti byl vícekrát soudně trestán a nyní se souzené trestné činnosti se dopustil ve zkušební době. Pochybení neshledal ani ohledně typu věznice, kde bude trest vykonán.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že orgány veřejné moci neprojednaly jeho věc bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, čímž porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a že porušily i jeho právo na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy]. V řízení před soudy byly údajně porušeny základní zásady trestního řízení pro dokazování, zejména §2 odst. 5, 6 trestního řádu, neboť soudy prý vycházely z nepodložených úvah a spekulací. Usnesení odvolacího soudu je podle názoru stěžovatele nepřesvědčivé. Domnívá se, že se odvolací soud podrobně nezabýval skutečnostmi a důkazy navrhovanými v odvolání, čímž byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu. Stěžovatel tvrdí a údajně na to upozornil i zastupující dozorový státní zástupce, že nebylo žádným konkrétním důkazem prokázáno, že by byl věděl o tom, že geodetický přístroj byl odcizen, takže závěry o jeho vině jsou zcela nepodložené a jsou nepřípustnou spekulací. Dále prý nebyla vyvrácena jeho obhajoba ohledně tvrzeného nepředpisového způsobu, jakým se prokázali proti němu zakročující policisté, neboť služební průkaz (nalezený následně na prodejním pultě) nemá jakýkoliv právní význam; slovní prohlášení svědkyně H. o příslušnosti k Policii, bylo prý za dané situace neadekvátní a nezúčastněný svědek N. výpověď policistů nepotvrdil. Stěžovatel prohlašuje, že z vazby neuprchl, neboť usnesení o vzetí do vazby nenabylo právní moci, argumentuje i tím, že se v té době nenacházel ve střeženém či jinak přímo hlídaném objektu, ale pouze v běžném nemocničním pokoji. Rozhodnutí soudu o stížnosti do vazby potom řádně převzal v místě bydliště, avšak toto neobsahovalo výzvu či příkaz k nástupu "do výkonu vazby" v konkrétní vazební věznici do určitého termínu, ani poučení o případných následcích nesplnění této povinnosti. Stěžovatel dále namítá, že při výslechu před soudem ( při vzetí do vazby) nebyl přítomen jeho obhájce, nebylo mu umožněno, aby si obhájce zvolil a ani mu nebyl obhájce včas ustanoven.
Stěžovatel dále prohlásil, že mu bylo písemné vyhotovení usnesení o vazbě (vyhlášené společně s rozsudkem 3. 11. 2000) doručeno až 13. 12. 2000, takže byl v mezidobí vyloučen z možnosti žádat o přezkoumání důvodů své vazby. Dne 18. 12. 2000 odůvodnil svoji stížnost proti citovanému usnesení, již podal do protokolu dne 3. 11. 2000. Domnívá se, že toto odůvodnění však neměl odvolací soud při rozhodování o stížnosti k dispozici, neboť se o něm v napadeném usnesení vůbec nezmiňuje.
Další pochybení soudu spatřuje stěžovatel i při ukládání trestu,neboť soudy přihlížely k jeho předchozímu odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 5T 73/93, takže prý nebyl zohledněn fakt, že na tuto věc vyjádřil Ústavní soud zásadní právní názor již nálezem sp zn. II.ÚS 180/96.
Tím byly - dle názoru stěžovatele - porušeny čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) Úmluvy, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Proto navrhl, aby v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 7, Městský soud v Praze, a dále Městské státní zastupitelství v Praze. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména pokud jde o hodnocení důkazů, závěrů o vině a úvahy o druhu a výši trestu. Neshledává porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť nedošlo ani k porušení práva na obhajobu ani k průtahům v řízení.
Městský soud v Praze v plném rozsahu odkázal na svůj právní názor v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření v podstatě uvedlo, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení žádného z ústavních práv,
které stěžovatel namítá, neboť soudy postupovaly v souladu se zákonem.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování (provedené obecnými soudy), a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly - výše zmíněné - ústavní vymezení jeho funkcí jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jen toliko výjimečně by měl Ústavní soud právo hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné. [Srovnej např. nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".]. Taková situace však v souzené věci zjevně nenastala.
Je tedy zřejmé, že Ústavní soud není oprávněn posuzovat, zda v souzené věci bylo či nebylo konkrétním důkazem prokázáno, zda stěžovatel věděl o tom, že geodetický přístroj byl odcizen, či zda byla nebo nebyla vyvrácena jeho obhajoba ohledně údajně nepředpisového prokazování příslušnosti zakročujících policistů k Policii, neboť tyto otázky spadají do kompetence soudů obecných. S ohledem na obsah spisu proto nelze v jejich závěrech spatřovat ( stěžovatelem namítanou ) protiústavnost.
Dále se Ústavní soud soustředil na stěžovatelem kritizovanou délku trvání projednávání věci, zejména na to, zda věc byla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené době. V této souvislosti konstatuje, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá rozhodnutí obecných soudů, avšak tvrzené průtahy v řízení představují "jiný zásah" orgánu veřejné moci do práv stěžovatele. Jelikož stěžovatel brojí proti vlastním rozhodnutím soudů, není důvodu, aby se Ústavní soud v tomto směru věcí zabýval. Pojmovým znakem ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu je totiž mimo jiné i to, že musí směřovat proti aktuálnímu zásahu orgánu veřejné moci. Za situace, kdy již byl stěžovatel pravomocně odsouzen, je zřejmé, že posuzování a hodnocení tvrzených průtahů se jeví v této fázi souzené věci jako zjevně neopodstatněné.
K námitce stěžovatele, že při jeho výslechu soudcem (při vzetí do vazby) nebyl přítomen obhájce, je nutné předestřít, že v daném případě, tj. v době uvalení vazby, nebyly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 trestního řádu, takže v té době soud nebyl povinen mu obhájce ustanovit. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že stěžovatel v další fázi trestního řízení advokátem zastoupen byl, ten za něj činil příslušné procesní úkony (např. odůvodnění odvolání obžalovaného ze dne 3. 11. 2000 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 11. 2000 č.j. 24 T 1000/2000 č. listu 318), takže právo stěžovatele na obhajobu v daném trestním řízení bylo plně šetřeno a respektováno (srov např. protokol o výslechu obviněného ze dne 26. 5. 2000, pokračování protokolu o výslechu obviněného ze dne 13. 6. 2000 č. listu 58-65 spisu, protokol o hlavním líčení ze dne 18. 10. 2000 č. listu 261 atd.).
Ústavní soud dále dovozuje - k argumentaci stěžovatele, že z vazby neuprchl (neboť usnesení o vzetí do vazby nenabylo právní moci z důvodu jím podané stížnosti) - že v daném případě jsou podstatné konkrétní okolnosti souzené věci ; stěžovatel byl v usnesení ze dne 21. 3. 1998 sp. zn. Nt 276/98 ( č. listu 11 spisu) náležitým způsobem poučen a podepsal protokol o výslechu i citované usnesení, jehož součástí byla informace o tom, že " Předvádějící policejní orgán byl požádán o dodání obviněného do vazby a o doručení příkazu k přijetí do vazby věznici..." . Proto se Ústavnímu soudu námitka stěžovatele jeví jako účelová a zjevně neopodstatněná. Stěžovateli již v této době - na základě uvedených skutečností - muselo být zřejmé, že do vazby vzat byl a přestože byl ( ihned poté ) nadále ošetřován v "civilní" nemocnici, nic to nemění na faktu, že o vazbu šlo; o tom svědčilo např. i to, že byl v nemocnici hlídán policistou stržm. J. Č. ( viz. protokol o výpovědi svědka ze dne 17. 5. 2000 č. listu 86).
Stěžovatel rovněž namítal, že mu bylo opožděně doručeno písemné vyhotovení usnesení o vazbě (sp. zn. 24 T 100/2000) vyhlášené společně s rozsudkem 3. 11. 2000. Ústavní soud sice připouští, že stížnost proti tomuto usnesení ze dne 3. 11. 2000 podal stěžovatel do protokolu ihned téhož dne, tzn. zjevně za situace, kdy toto usnesení nebylo ještě písemně vyhotoveno, nicméně - jak on sám uvádí - tuto stížnost odůvodnil dne 18. 12. 2000, tzn. v době, kdy již měl doručeno písemné vyhotovení tohoto usnesení (č.l. 300 p.v.). Nelze tedy přisvědčit jeho tvrzení, že byl vyloučen z možnosti "žádat" o přezkoumání důvodů své vazby. Podanou stížnost dne 3. 11. 2000 je sice možno považovat za blanketní, leč v době, kdy soud druhého stupně o ní rozhodoval, již měl k dispozici odůvodněnou stížnost stěžovatele a s jím uvedenými důvody se náležitým způsobem vypořádal. I k této námitce nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud rovněž nemá důvod zpochybňovat názory obecných soudů (vyslovené v napadených rozhodnutích), které údajně nerespektovaly nález Ústavního soudu v předcházející stěžovatelově trestní věci, neboť tento nález Ústavního soudu, jak vyplývá z jeho obsahu, se napadeného případu netýká.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 6. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu